En
Fb.
pozvanka

Čas oponou trhnul a změněn svět

Stanislav Zippe a Richard Loskot

16.09. – 09.10.16

Poslední výstava

Kdyby se mělo použít jedno slovo, jež by vystihovalo prvou společnou výstavu Stanislava Zippeho a Richarda Loskota, byla by jím nejspíše závrať, kdyby se měl popsat stav, jímž se zabývá, šlo by nejspíše o konec světa, kdyby se mělo postihnout její směřování, dalo by se tvrdit, že se týká vstupu do bezrozměrna. Skládá se ze dvou samostatných, na sobě nezávislých, avšak vzájemně se podporujících a doplňujících vstupů. Uvádí do jakési poslední místnosti, jež zde ještě zbyla po vlekoucím se rozpadu, jehož osudové důsledky dává nahlédnout. Název instalace Čas oponou trhnul a změněn svět podle prvého verše z básně Romance o jaře 1848 od Jana Nerudy,1 má programově popisný ráz, který je třeba brát doslovně, nikoli metaforicky. Každý z autorů postihuje změnu po svém. U Zippeho probíhá jako ostrý, okamžitě doléhající řez, u Loskota jako plíživý, pozvolný rozpad, jenž působí nenápadně, nicméně nezadržitelně. Společná instalace se ocitla na pomyslném apokalyptickém zlomu, kdy divákovi nezbývá nic jiného než pozorovat, co jej pohltilo zvnějšku i zevnitř, čemu se již nemůže vzepřít. Ocitl se na okraji prudkého malströmu, odnášejícího jej do hlubin, z nichž není návratu. Podlaha mu poskytuje jen zdánlivou oporou, je jen tenkou zábranou, chránící před propadnutím do propasti bez konce.

Odkudsi zvenčí pronikly do prázdné místnosti tři černé, téměř devadesát centimetrů široké pásy od Stanislava Zippeho a doputoval sem bezejmenný, křehký, nenápadný robot, jenž se zde trhaně sune, jako by nemohl najít bod spočinutí od Richarda Loskota. Pásy, křižující místnost, se zastavily těsně před jejím koncem, na okraji podlahy, stropu, hlavní stěny, jako by již neměly energii pokračovat přes celou galerii. Výbojně vstoupily do prázdného bílého prostoru, aby roztrhly a zpochybnily jeho nosné, karteziánské osy, určující stále náš každodenní život. Podryly jakoukoli možnost opory, cokoli, čeho bychom se mohli ještě zachytit. Stýkají se v jednom společném bodě podlahy a stěny, kde vytvářejí pomyslný roh, vizuálně zatěžující celý prostor, aby se opět rozpojily a vydaly vlastní cestou. Zippe vyjadřuje dokonané dění, jež se uzavřelo a nemá pokračování. Možná dříve, než si všimneme pohybující se umělé bytosti, za jejíž smyslové orgány slouží čidla, spatříme lístky, jimiž je podlaha poseta. Vypadávají z tiskárny tohoto robota, připomínajícího hračku, zabudované v jeho těle. Na většině lístečků jsou vytištěná slova, útržky jazyka, jeho pozůstatky a zbytky, nedávající žádný smysl, ani kdybychom je sesbírali a pokusili se z nich poskládat větu. Cikcak pochodující stroj, dovedně pospojovaný z elektronických součástek, vydává jakési zbývající záchvěvy řeči, náležející původně lidem. Proud bezvýznamných sdělení přinášel poslední stopy jazyka. Zippe a Loskot tak přijali roli archeologů přítomnosti. Jejich práce se vzájemně odlišují technickým provedením, nikoli obsahovým směřováním – alespoň pokud jde o nynější výstavu, jejíž formální stránku potlačili na nejzazší mez. Vyznačuje se krajním odhmotněním. Do místnosti nezasahuje žádný objem, ani v ní není umístěn pevný objekt, černé pruhy splývají se stěnou, drobné vozítko vydává jen papírové útržky. Mechanické prvky a geometrické pásy dostaly opačný smysl než ten, jehož byly původně nositelem, získaly obrácenou tematickou náplň, naznačující chaos, jenž vyvstal po domnělém řádu. Práce obou autorů dlouhodobě vycházejí z popření jakéhokoli příběhu či děje, všeho, směřujícího k vyprávění. Vlastní výpověď splývá s materiálovým provedením. Označované převládlo nad označujícím, převážilo a vychýlilo jej, jako by si jeho podobu v tomto případě určoval sám mizející svět.

Je rozdíl ve významu, když divák stojí vně, nebo uvnitř dnešní instalace. Zřetelné psychické pnutí pociťují klaustrofobici na jedné straně a xerofobici na straně druhé, ti, kdo se obávají prostoru, i ti, kdo se vyhýbají dotyku suchých „věcí“, vydávaných technickým přístrojem. Černé pásy vytlačují návštěvníka před vchod a vyvolávají strach ze zřícení, rozeseté lístečky jej zase lákají dovnitř, vybízejí, aby si je odnesl jako pomíjivý, bezcenný fetiš. Jestliže vstoupil a nenahlížel instalaci jen od dveří galerie, stal se součástí podobenství o zániku. Přístupy Zippeho a Loskota se doplňují v odkrývání téhož, ačkoli mezi nimi nevznikají žádné vnější podobnosti. Každá z nich obsadila jiné zkušenostní pole. Přecházení od přečteného k viděnému, a naopak od zrakového ke slovnímu sdělení podporuje jejich vzájemný přesah. Odkazují na sebe, přestože zúčastnění autoři uplatňovali protichůdné výrazové prostředky. Chvilková přesmyčka umocnila styk nepřeveditelných zkušeností, představujících různorodé síly, mezi nimiž nastával souběh díky obdobnému Zippeho a Loskotovu tematickému zaměření.

Instalace Čas oponou trhnul a změněn svět se týká finality, za jejíž hranicí přecházela účelnost v bezúčelnost a nastoupilo převrácení zavedených hodnot, znemožňující snad již jednou pro vždy návrat téhož. Vykročení z doléhajícího kruhu přineslo výtrysk čisté radosti.
text / Karel Srp

1 Jan Neruda, Romance o jaře 1848, Balady a romance (1883). Cit dle: Jan Neruda, Knihy básní, Orbis, Praha 1951, s. 409.