En
Fb.
entrance-gallery-baladran-svoboda-01

Co má mít rámec a co už ho má

Zbyněk Baladrán a Tomáš Svoboda

01.12. – 30.12.16

Kurátorka / Hana Rousová

Hana:
Když jsem vyzvala Tomáše a Zbyňka k vytvoření společného projektu pro Entrance Gallery, navrhla jsem téma: POLEMIKA. Proč právě polemika? Polemika je spor, jeho cílem není shoda. Umět argumentovat svůj názor, zvlášť v oponentním prostředí, být schopen uvědomit si a formulovat rozsah jeho konsekvencí, považuju za jeden ze základních předpokladů kreativního myšlení. Shoda a harmonie jsou tím, po čem toužíme. Dochází k nim ale jen zřídka. Možná naštěstí. Původně třeba až dramatický problém s dynamickým potenciálem se jimi uzavírá. Stává se svým vlastním pomníkem.
Byla jsem si vědoma, že k polemice vyzývám umělce, kteří si rozumí, mají společný ateliér a spolupracují spolu. Přesto jsem to zkusila a oni zkusili na můj podnět reagovat. Překročit práh vzájemného porozumění bylo pro ně těžké, protože současně jsou dvě výrazné individuality. Jak s tím naložit? Řešení našli v prostoru konceptů, které dlouhodobě promýšlejí, v poli otázek, které si v nich kladou. Na rozdíl od původního předpokladu nevytvořili jednu společnou instalaci, ale dvě paralelní. Zbyněk Baladrán To Be Framed, Tomáš Svoboda Last Flight. Každá je o něčem jiném, a přesto vzájemně komunikují. Výstavu nazvali Co má mít rámec a co už ho má. Polemika v ní sehrála roli nedeklarovaného moderátora střetu rozdílných závěrů, které vyvozují z průzkumu pohyblivého obrazu, respektive filmu jako zprostředkovatele uměleckého záměru, a také funkce a smyslu RÁMCŮ. „Rámce“, nebo také „rámy“ se jako metoda vymezení uplatňují v různých disciplínách a souvislostech – kulturní rámce v sociologii, diskurzivní rámce, tzv. logické rámce k sumarizaci analýzy projektu, nebo třeba i rámce na síťovém rozhraní, kde vymezují časový úsek atd. Zvlášť inspirativní jsou úvahy filozofky a socioložky Judith Butler v souboru esejů Frames of War: When is Life Grievable? (2009). Rámec je podle ní komentářem k sobě samému, stanoví interpretaci, a zároveň se limity svých pravidel stává pastí.
A proč jsem vyzvala právě Tomáše a Zbyňka? Jejich projekty mají řadu vlastností, důvodů a cílů. Lze je dešifrovat, pojmenovat a kontextualizovat na základě různých pozic a teoretických konstruktů. Mně osobně ze všeho nejvíc oslovují svým humanismem, empatií a soucitem.

Zbyněk:
Přitažlivost spektáklu, pohyblivého obrazu a nakonec i vizuálního umění je ve schopnosti vyvolávat různé afekty. Jsou nositeli pohnutek k různým druhům jednání. Od pasivního přitakávání a oslav statu quo, přes emocionální napojení a kritickou reakci, až po možnou proměnu myšlení či samotného jednání. Představuji si, že ideálně by každé dobré umělecké dílo mělo být na rozdíl od produkce popkultury ikonoklastické – rozbíjet pohodlné představy a směrovat uvažování k neznámým pohledům na věci a jevy našeho světa. Své přesvědčení rozvíjím v rámci ekonomického a kulturního subžánru vizuálního umění. „Poor Images“, jak outsiderskou pozici produkce levného pohyblivého obrazu, který ztrácí svou podstatu v digitální nejistotě a stává se lumpenproletariátem v třídní společnosti jevů, trefně nazvala Hito Steyerl. Tedy v oblasti s minimálním společenským vlivem a v permanentní soutěži o pozornost s ostatními obrazy. To vše se odehrává ve zdánlivě elitním prostoru galerií, v prostoru vyhrazeném pro kulturní kratochvíle.
V krátkém filmu To Be Framed se zabývám přítomností násilí ve společnosti, a to v jeho sice skryté, zato vše prostupující symbolické formě. Ptám se, jak se dá zorganizovat život, jestli je možné v násilném světě stejné násilí neopakovat a nereprodukovat. Je možné chovat se nenásilně? Je násilí prostě součást dialektického koloběhu světa a nelze z něho jednoduše vystoupit? Dobrým východiskem pro takové zkoumání se zdá být nevinnost dětí. Během procesu vzniku svého filmu jsem se pokusil pochopit násilí, kterého se dopouštím já sám na druhých ve chvíli, kdy artikuluji své představy, kdy hledám jazyk komunikace, abych je sdělil. Zajímá mne, do jaké míry využíváme vzorce tzv. symbolického násilí, které jsou vtěleny do naší řeči a opakujících se schémat jednání.
Chtěl jsem, aby samotná metoda práce byla součástí této otázky, aby bylo zřejmé, že z kruhu násilí se člověk nevyváže jen tím, že ho pojmenuje a ukáže na něj. Roztočí tím jiný kruh násilí, a i ten se znovu vzpírá pochopení, protože není snadné ho rozklíčovat. Symbolického násilí na ostatních se dopouštíme každý den.

Tomáš:
Last Flight. Hlavně se nenudit. Nuda je horší než smrt. Smrt je (snad) rychlá, jen okamžik. Nuda je smrt protažená v čase. Je třeba vystoupit z rámce každodennosti, neopakovat nic a hlavně ne sebe. Zabít rutinu. Rutina je nuda a nuda je smrt.
Čas a energie, které věnujeme neustálému překračování rámce rutinního života, nám pak ale scházejí jinde. Nemáme čas žít.
Rutina je osvobození mysli. Rutina umožňuje nemyslet na nic jiného, než na co myslet chceme, a umožňuje nám dělat to, co nás skutečně zajímá. Sláva rutině! Ať žije nuda!