En
Fb.
entc_7

Průběžná zpráva

Alžběta Bačíková

17.07. – 27.08.17

Představte si drobnou tmavovlasou dívku s pozornýma očima a energickým vystupováním – sedí v pozdním odpoledni v kavárně s mužem, který si vydělává jako profesionální dámský společník. Dívka, jejíž i v hovoru používaná spisovná čeština prozrazuje, že nepochází z Prahy, vysvětluje muži, jak by mělo vypadat plánované natáčení, v němž bude muž figurovat.
Dříve nebo později si můžete představit další scénu: táž drobná dívka stojí s kamerou v bytě jiného muže. Natáčí ho, jak sedí u počítače, kde čte články, sleduje sport, filmy nebo porno. Její úsměv je upřímný a současně nemá nikdy daleko k náznaku ironie…

Tyto představy jsou smyšlené, zakládají se ovšem na reálné předloze. Takhle nějak bychom mohli spatřit Alžbětu Bačíkovou při práci. Alžběta je v současnosti doktorandkou na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně a ve své dizertační práci zkoumá dokumentární přístupy v současném umění, především v médiu pohyblivého obrazu. Zejména ji v tomto kontextu zajímá kategorie objektivity (dokumentu) a přístupy a postupy, které podrývají falešnou iluzi o nezaujatosti daného žánru. Umělkyně ale téma nezpracovává pouze na teoretické rovině, nýbrž sama se ve své tvorbě snaží reflektované postupy uvést do praxe.

Na aktuální výstavě nazvané Průběžná zpráva prezentuje Alžběta tři videa, která už byla v nedávné době vystavena jinde. V galerii Entrance jsou ale pozměněna tak, aby tvořila nový, kompaktní celek: autorka je přestříhala, aby se stopáž všech tří videí shodovala a upravila je do synchronizované trojprojekce. Zvukové stopy jsou uzpůsobeny tak, aby byla v jednu chvíli dominantní vždy jen jedna z projekcí (s plným zvukem včetně voiceoveru), a zbylé dvě ji pouze doplňovaly o ruchy nebo hudební podkres. V případě snímku Korespondence (jednokanálové video, 2016) došlo dokonce k zásadnímu přestříhání a doplnění o nové scény a záběry, takže vyznění díla je výrazně odlišné od jeho premiéry na loňské výstavě Language v ústecké galerii Hraničář.

Všechny tři vystavené práce se z hlediska žánru vztahují k dokumentárnímu portrétu – v každém snímku se setkáváme s jedním ústředním protagonistou: v Korespondenci je to gigolo Oliver, v dvoukanálovém videu Hrdinové (2017) poznáváme vyznavače asijských bojových umění Edu a ve tříkanálovém videu Lékaři (2016) jsme konfrontováni s bezejmenným paranoikem. Umělkyně, věrna svému teoretickému bádání, ovšem různými způsoby narušuje „pravidla“, jakými by byl ztvárněn tradiční („správný“) dokumentární portrét. Nápadná je zejména absence kontextu – z videí jako takových se nedozvídáme kdo jsou portrétované osoby a proč byly vybrány ke zdokumentování; není jasné kde a kdy byly použité záběry pořízeny nebo jaký je jejich zdroj. Složitou konstrukci pohyblivého obrazu jako celku, který nikdy není jen „dokumentováním“ okolní reality, demonstruje Alžběta ve střihu a především na rovině vztahu obrazové a zvukové složky. V případě Lékařů například jeden kanál videa vyhradila přímo záznamu vzniku hudebního a ruchového podkresu snímku, na druhém kanálu pak sledujeme přiznaného vypravěče v nahrávacím studiu. U Korespondence zase pronikla do videa mailová komunikace mezi autorkou a hlavním protagonistou. Na mnoha úrovních je tak docilováno „zcizovacího efektu“.

Alžbětina strategie testování dokumentární formy se ale neomezuje pouze na zviditelnění samotného produkčního „aparátu“. Také obsah videí je budován na vrstevnatém napětí mezi realitou a fikcí a prostupováním jednoho druhým. Edova záliba v čínské kultuře na jedné straně a literární ambice na straně druhé, se nám odkrývají skrze čtení povídky, pro níž se Eda inspiroval skutečnou historickou postavou a současně ji napsal z popudu Alžběty, jakožto režisérky. Domácí videa použitá v Lékařích, jsou natolik absurdní, že máme pocit, že jde o inscenované záběry; paradoxně je zde ale použit nalezený materiál. V Korespondenci se naopak objevují mnohokrát takové záběry, které sugerují smysluplnou souvislost s portrétovaným Oliverem (řízení auta, večírek, noc na pláži), ve skutečnosti ale pochází z Alžbětina archivu. Jako celek nás tak všechny tři „dokumenty“ vedou k otázkám, co je původní a autentické, skutečné a co bylo naopak dodáno nebo manipulováno zvenčí. Současně se ukazuje, že podat obraz určité osobnosti je z hlediska metody možné i jaksi oklikou, a že takový portrét pak může být dokonce komplexnější.

Pro formální a strukturální rozbor nabízí Alžbětiny práce dostatek podnětů, takže bychom se mu mohli věnovat mnohem obsáhleji, než je asi v doprovodném textu k výstavě žádoucí. Jak ale vnímat obsahovou stránku věci, tedy námět videí? Samotná skutečnost, že jsme konfrontováni s portréty tří mužů, by neměla uniknout pozornosti. V případě Edy, který nám odhaluje své koníčky i prostředí továrny, kde pracuje, jde asi o nejpodrobnější podobiznu člověka sice svérázného, ale v zásadě sympatického (a tedy vhodného k naší identifikaci); navíc tu můžeme prožívat často tak důvěrně známý kontrast mezi světem práce a soukromí. Gigolo Oliver, který údajně dovede poskytnout slasti intelektuální i tělesné, se zdá být příkladem super-chlapa, o němž každý sní; zároveň vyznívá ale také tak trochu jako karikatura sebeobjektifikace. Neznámý muž trpící stihomamem a obviňující své okolí z rafinovaných spiknutí zase ztělesňuje iracionální a běsnící část lidské povahy. Téměř bychom mohli na dabou trojici protagonistů aplikovat freudovskou triádu osobnosti tvořené z ega, superega a id. Při takové interpretaci by se zdálo, že Alžběta prostřednictvím tří mužských „hrdinů“ buduje jakousi obecnou metaforu lidství. Takový patriarchální model (tři muži jako zástupci člověčenstva obecně), ale Alžběta určitě nevyužívá bez kritické reflexe. Jsem přesvědčená, že umělkyně cíleně portrétuje právě muže – a to bez příkras i předsudků. Celek vystavených tří videí nemá feministické ambice jakožto dokument („podívejte se na to, jací jsou muži..“), ale inspirativní je tu suverenita s níž autorka k portrétování přistupuje. Je sebevědomá, má v procesu autoritu tvůrce. Ačkoli ta drobná dívka s pronikavým pohledem sama není ve videích přítomná, svým autorským rukopisem nám neustále připomíná, že tyto „dokumentární portréty“ jsou jejím vlastním dílem a nikoli nezaujatým zachycením bezpohlavní skutečnosti.

 

Tereza Jindrová

 

Alžběta Bačíková (nar. 1988) je od roku 2015 doktorandkou na FaVU VUT v Brně. Náplní jejího disertačního výzkumu je reflexe dokumentárních tendencí v pohyblivém obraze v současném umění. Svůj teoretický zájem se snaží uplatňovat i ve vlastní umělecké praxi, spojené především s médiem videa. Často narušuje kontinuitu své individuální tvorby spolupracemi s jinými umělkyněmi. Je nepravidelnou přispěvatelkou webové platformy Artalk, Radia Wave a kulturního čtrnáctideníku A2. V roce 2014 absolovovala na FaVU v Ateliéru malířství 2 Luďka Rathouského a Jiřího Franty. V letech 2013–2014 se na půdě školy podílela na kurátorském vedení Galerie 209, společně s Annou Remešovou vede galerii etc. Žije a pracuje v Praze.

alzbetabacikova.blogspot.cz