After Van Gogh

V Česku domestikovaný intermediální umělec italského původu Eugenio Percossi (1974) je důkazem toho, že v umění nejsou důležité hranice, ale jen mít co říct a vědět jak. Jeho umění je ze všeho nejvíc uměním přežít, a to především sebe sama, svoje problémy a nejistoty. Percossi tak velmi subtilním a emotivním způsobem často tematizuje právě své úzkosti a deprese, které u něj vedly k několika pokusům o sebevraždu. Nedílnou součástí jeho tvorby jsou i série autoportrétů, které mají nejrůznější podobu od proleženého sofa po rozměrná plátna ručně popsaná tisícovkami drobných opakujících se sdělení. Do této linie zapadá i cyklus s hypertoxickými rostlinami oleandru, které Percossi doplnil expresivními autoportréty z plastelíny a nazval ho After van Gogh. Podobizny zachovávají pastózní charakter Vincentovy malby stejně jako jeho expresivní barevnost, ale namísto „vysoké“ olejomalby pracují s materiálem, který je příznačný pro dětskou tvorbu a už samo jeho použití podvědomě vzbuzuje úsměv. Postimpresionická superstar také není zvolena náhodou. Neslouží Eugeniovi tendenčně jako obvyklá ikona průkopníka moderního umění nebo ztělesnění romantizující představy o silném uměleckém osudu, ale naopak čistě jako prototyp neúspěšného člověka, loosera zmítaného pochybnostmi a osobními běsy, který si nakonec sám vzal život. S Percossim jej kromě pocitů beznaděje spojuje právě zaujetí vlastní tváří. Jeho umělecký výzkum tak zjednodušeně řečeno představuje paralelní cestu, na níž zkouší hledat skrytou přítomnost smrti zakletou do zrcadlení reality svého já.

text / Radek Wohlmuth