Agility

kurátorka /  Tereza Jindrová

Poznámky k výstavě:
1) Agility je druh psího sportu, v němž jde o překonávání různých druhů překážek, jako jsou skokové překážky, zeď, viadukt, skok daleký, kruh, pevný tunel, látkový tunel, slalom, kladina, houpačka, šikmá stěna, stůl atd. Agility můžete se svým psem dělat závodně, ale také čistě pro zábavu na veřejných psích hřištích. Jak zdůrazňují nejrůznější magazíny a kluby: úspěch v agility záleží především na souhře psovoda a psa. Většinu psů sport baví jednoduše proto, že mají rádi pohyb, rádi se učí a rádi jsou se svým pánem. U lidí je to podobné, jen se u nich připojuje i uspokojení z úspěchu (popř. vítězství) – to je něco, co pes nezná. Pes pociťuje uspokojení, protože uspokojil svého pána.

2) Přítomnost zvířat ve výtvarném umění je prastará a zvíře je jedním z jeho vůbec nejstarších motivů. Psi mezi nimi patřili minimálně od středověku mezi prominenty – sekundovali svým pánům a paním na portrétech, ale vidíme je jako stafáž i na většině žánrových výjevů. Nakonec tu máme i samostatné portréty oblíbených šlechtických psů.

3) Dnes bývá přítomnost zvířat v umění vnímána dvojznačně – při jejich zobrazování může vzniknout dojem určité infantility nebo dokonce populismu („zvířata má přece každý rád“, resp. „zvířata přece nějak zaujmou každého“). V „krajní“ poloze může jít o umění ekologické, s nímž má mnoho milovníků „čistého“ umění potíž kvůli jeho mimouměleckým cílům a někdy i spojení s aktivismem. Na druhé straně stojí používání zvířat jako takových – jejich vypreparovaných těl nebo přímo jakožto živých tvorů. Přítomnost živých zvířat v umění vzbuzuje zpravidla silné reakce. Na participaci lidí (ať už jde o děti, nezaměstnané, příslušníky různých minorit atd.) jsme si už zvykli, „participace“ zvířat však může vyvolat větší kontroverzi. Zatímco muži v projektu Santiaga Sierry drží padající zeď dobrovolně a dostali za to zaplaceno, kojot o své přítomnosti v galerii nerozhodl.

4) Tomáš Werner rozdělil svou výstavu v Entrance do dvou částí – netradičně už do vstupní haly umístil monumentální černobílé tisky vybraných snímků ze série A Handbook for Dog Walkers prezentované i formou fotografické knihy, která měla původně tvořit hlavní jádro výstavy. Tento cyklus vznikl, když Tomáš opatroval trpasličího špice jménem Q svým známým na Floridě. Q je dokonalý model, pózuje v podstatě kdekoli, je to pes ikona. Stačí ho kamkoli postavit a vždy vypadá perfektně. Pes-objekt.

5) Hlavní část galerie už ale svědčí o poněkud jiném přístupu. Pes je tu přítomen mnohem osobněji, ale přitom není vidět. Mění se z objektu na subjekt. Tomáš zabydlel s dvouletým Jack Russel teriérem Tinem víc než na týden galerii a svou práci velkou měrou přítomnosti psa přizpůsobil. Výsledkem je site-specific instalace, která je uspořádaná podle arbitrárního barevného klíče s důrazem na formální čistotu. Svérázný prostor galerie Entrance je tentokrát významně proměněn díky barevnému světlu – ať už dopadá skrze okna nebo večer skrze filtry na světlech. Co ale představuje samotná prostorová instalace objektů v základních geometrických tvarech? Jde o podomácku vyrobené překážky pro psy podle typů používaných v agility pro třídu malých a středních plemen, které jsou v případě zájmu prakticky použitelné.

6) Snaží se tedy umělec v prostoru galerie napodobit něco z vnější, „neumělecké“ reality (psí hřiště) a dát tomu formální kvality, které povedou diváka k estetické kontemplaci? Částečně snad ano, ale podstatnější je pohyb právě opačný: nikoli primárně ukázat uměnímilovnému publiku dosud nepoznanou krásu překážek pro agility, ale naopak proměnit galerii ve skutečné psí hřiště. Jinými slovy: pokud jste nepřišli se psem, který podobnou atrakci ocení, je pro vás výstava svým způsobem neúplná – žádá si totiž spíš než přítomnost diváků přítomnost psů. To nás opět přivádí k myšlence o subjektivitě psů.

7) John Berger ve svém známém zamyšlení Proč se dívat na zvířata popisuje vztah domácích mazlíčků a jejich páníčků: „Zvířátko nabízí vlastníkovi zrcadlo pro onu část jeho samotného, která se jinak nikde neodráží. Jelikož se ale v tomto vztahu vytratila autonomie obou stran (vlastník se stal „tím jedinečným člověkem, kterým je jenom pro své zvířátko“, a zvíře se ve všech svých tělesných potřebách stalo závislým na svém majiteli), souběžnost jejich oddělených životů byla zničena.“
Ano, Tomášova instalace si žádá přítomnost psů, ta je ale v důsledku nemyslitelná bez přítomnosti jejich pánů. Domestifikovaný pes „odráží“ svého pána a ten si jej oblíbil, protože „zvířátko ho přivádí k úplnosti, reaguje na ty stránky jeho charakteru, kterým by se jinak nedostalo uznání a stvrzení. Pro své zvířátko může být něčím, čím nedokáže být pro nikoho jiného.“

8) Pes jakožto společník člověka (a stejně tak další mazlíčci) tedy tvoří zvláštní kategorii – jde o samostatnou entitu, která je ale přitom bytostně spojená s člověkem. Většina živočišných druhů na této planet ale stále žije divoce. Jaká je jejich subjektivita?
V Plzni, hlavním evropském městě kultury 2015, právě probíhá akce Proč mluvit se zvířaty?, při níž se budou vybírat mezidruhové páry (člověk a jeho zvíře) do pomyslné Noemovy Archy. Podle této idey jsou zvířata v podstatě natolik závislá na člověku, že pokud by přišla potopa světa, zachrání se pouze ta, která už mají k člověku nějaký vztah. Berger ale ve své přednášce popisuje i relaci mezi člověkem a „původním“ zvířetem: „Žádné zvíře nikdy – pozitivně ani negativně – neuzná, nestvrdí člověka. Zvíře lze zabít a sníst, čímž se jeho energie přidá k té, kterou lovec už vlastní. Zvíře lze zkrotit, čímž rolníkovi poskytne obživu a začne pro něj pracovat. Protože mu však schází společný jazyk, protože dokonale mlčí, je jeho odtažitost, odlišnost, výlučnost (výlučnost, z níž je vyloučen člověk) nezlomná. Právě díky této odlišnosti lze život zvířete (život, který nikdy nelze zaměnit s životem člověka) chápat jako paralelu. Pouze ve smrti se obě rovnoběžky sbíhají. Paralelami svých životů nabízejí zvířata člověku pospolitost odlišnou od každé, kterou kdy může nabídnout kontakt mezi lidmi. Odlišnou, jelikož tato pospolitost je nabízena osamělosti člověka jakožto druhu.“

9) Jako stěžejní aspekt této výstavy tedy vnímám přenesení pozornosti diváka na zvíře (psa) a zviditelnění jeho vztahu s člověkem („psovodem“). Zviditelnění této závislosti nám totiž může otevřít pole uvažování o zvířecí subjektivitě jako takové a o tom, že „lidské zvíře“ je ve světě obklopeno nejen „promlouvajícími objekty“ (nad čímž se zcela aktuálně zamýšlí třeba kurátor Václav Janoščík ve dvojici výstav Návrat objektu a Neklid věcí), ale také dalšími zvířaty. Otázku z Plzně „proč mluvit se zvířaty?“ (psovod skutečně „mluví“ se svým vycvičeným psem, když mu dává povely při zdolávání překážek, je to ale komunikace jednostranná), bychom tedy mohli přeformulovat na „jak naslouchat zvířatům?“ nebo „co zvířata říkají nám?“.