En
Fb.

Čokoládoví drtiči

Radim Labuda

05.09. – 29.09.06

Výstava představuje tři “konkrétní” obrazy reálného života na ulici v San Franciscu, tři fenomenologická pozorování skutečnosti, tři deníkové záznamy z podzimu roku 2004. Videa jsou uzavřená ve smyčce netečného kruhového pohybu jako drtič čokolády, Duchampův symbol předurčení ve fyzickém světě i “neplodnosti mládeneckého života” (Chalupecký). Název výstavy obsahuje, kromě původních duchampovských sexuálně motivovaných čtení, také další dvousmysly. Anglické slovo “grinder” totiž nese narážku na “bump and grind” neboli “grinding”, sexuálně nabitý taneční styl, související s afroamerickou kulturou a hudbou r’n’b. Také dvouznačnost anglického spojení “chocolate grinder” dovoluje překlad do češtiny dvěma způsoby: jako “drtič čokolády” nebo také jako “čokoládový drtič”. Projekt také zkoumá posuny významů těchto obrazů mezi místem jejich vzniku a místem jejich vystavení. V českém a evropském kontextu docela nevinná hra s významy názvu může mít v americkém prostředí daleko problematičtější výklad, nakolik odkaz na čokoládu by mohl být v souvislostech s barvou pokožky protagonistů brán jako politická nekorektnost.
Radim Labuda

Téměř století po velkolepé rekonstrukci hotelu Palace v San Franciscu jednou v noci na podzim ujížděl Radim Labuda na kole po chodníku na Market St., když mu pohled padl na postavu hlídače uvnitř. Pod dojmem jeho lakonického gesta metronomu zaměřil kameru, záznam zasmyčkoval a prezentuje ho zde jako mechanickou funkci. Ve stejné rovině, tváří směrem k objektivu se zdá, že se jeho oko na vteřinu potkává s pohledem Labudovy kamery, jak se ladně otáčí tam a nazpátek. Jeho pozornost je však obrácená spíše dovnitř nebo na sebe sama, na svůj světlem zalitý odraz na skleněné ploše hotelových dveří.
Další muž, někde jinde v tom samém městě, také spatří svůj obraz na skle okenní tabulky. Divoce tančí na hudbu, kterou slyší jenom on a potřebuje jen ten letmý kontakt se sebou samým, aby se ujistil, že je ještě pořád tady. Jinak je úplně ztracen ve vzrušeném radostném pohybu, na veřejnosti uzavřen přede všemi, mezi oblečením a batožinou, je to něčí majetek, věci snad ukradené, nebo je to třeba celý jeho život. Něco schraňováno, něco k rozbíjení. To všechno uprostřed lhostejného pohybu chodců a vozů, lidí, kteří si jdou za svými denními povinnostmi.
Ve třetím videu je postava muže statická. Leží tak, jak se svalil na kapotu auta, tichý, bez vědomí, v zapomnění i sebe sama. Pohyb tady nahrazují jenom holuby honící kus chleba, uzamčené v delikátní smyčce svého vlastního tance.
Za trojicí těchto obrazů existuje lešení znaků, které je všechny spojuje, avšak každá navržená strategie interpretace se hroutí pod tíhou mnohoznačnosti světů zachycených v úzkém rámu. Drtič čokolády, nebo čokoládový drtič Marcela Duchampa je součástí spodní poloviny Velkého skla, Nevěsty svlékané svými mládenci, dokonce. Tři bubny rotujícího stroje jsou součástí efemerního dua alchymického incestu, ve kterém se “maskulinní obrazy” snaží dosáhnout na něco “femininní”. Duchampova práce je rámovaná dvěma tabulemi skla. Labudovi tři “drtiči” svým rámováním omezují náš pohled, přitom ale otevírají lákavý terén pro drancování, dovádění nebo obavy.
William Hollister