En
Fb.

Kolektivní tělo

Matěj Smrkovský, Jan Brož, Pavla Malinová, Nikola Čulík

19.06. – 22.07.12

Výstava bude uvedena autory přednáškou ze série ENTRANCE TALKS.
Projekt „Entrance Talks“ upozorňuje novým způsobem na současné mladé autory. Série prezentací současného umění pro veřejnost proběhne zhruba každý měsíc v galerii Entrance. Vybraný autor představí sebe a svou tvorbu, v přímé konfrontaci se svojí aktuální autorskou výstavou. Na závěr každé akce mají účastníci možnost klást otázky, vyjadřovat své názory, reagovat na prezentaci.
„Kolektivní tělo je tělem bez orgánů, přijímačem i vysílačem. A přesto je tělem plným, produktivním a svou organizační strukturou pružným. Vytváří dočasnou komunu či platformu, jež přejímá vnější/vnitřní vlivy a stanoviska, které se v ní dál mísí a migrují. Inspiračním zdrojem pro výstavu se stal koncept „těla bez orgánů” (TbO). Zatímco jeho literární předlohu lze vyložit široce, ku příkladu jako informační síť, bezrozměrnou tepnu nebo tranzit různých intenzit, toto tělo je konkrétní a materializované. Kolektivní tělo je projektem, jenž se táže po výstavních formátech média kresby. Za tímto účelem spojuje čtyři mladé autory, kteří kreslí s odlišnými předpoklady i výsledky. Setkávají se tu rozdílné polohy práce s médiem: snaha zjednodušit zápis myšlenky nebo konstruovat složité obrazové celky. Tento kontrast určil klíč k výběru umělců a vyvolává vzájemnou tenzi.

Leitmotiv výstavy, resp. její instalační model paradoxně variuje trávící trakt: „TbO se nestaví proti orgánům, ale svými „pravými orgány”, které musí být složeny a umístěny, vstupuje do pozice vůči organismu, organické organizaci orgánů.”* Výstava čerpá ze své předlohy travícího ústrojí zejména pohyb v instalaci a de facto staví svého návštěvníka do pozice pokrmu, jenž výstavou prochází, aby byl následně stejnou cestou vyvržen. Při této trajektorii jsou pak v daném sledu kladena jednotlivá díla.

Během konverzace mezi mnou a iniciátorem projektu Matějem Smrkovským jsme došli k postoji, že hraničními body vystaveného spektra prací jsou dva přístupy: a sice směřující k odhmotnění kresby, vedoucí k integraci procesů do myšlenkových forem (stanoviska, zpráv aj.) a k druhému konci úsečky, tedy zakoušení fyzických projevů kresby, případně vytváření materiálních hodnot (artefaktů). Ať tak či onak kresba je v podobách uplatněných ve výstavě vždy přítomna.

Kresba umožňuje vyjádřit záměr jednoduchými a rychlými prostředky, stejně jako komponovat strukturované obrazové celky. Může fungovat jako součást větší myšlenkové množiny a odkazovat k jiným, nehmotným souvislostem, stejně jako být samostatnou vizuální událostí bez podstatných významových přesahů. Představa kresby jako prostředníka sdělení s sebou samozřejmě nese i vzájemný vztah artefaktu a diváka. Artefakt kresby, ve které je akcentován vizuální rozměr, se nachází ve středu divákovy pozornosti a případné okrajové souvislosti daného díla převládající centralitu nezmění. Oproti tomu kresba s důrazem na myšlenkové přesahy je spíše lákadlem, které se nachází mimo tento významový střed. Slouží jako odkaz k jiným souvislostem, které si divák spojuje a zpětně jimi zaplňuje výstavní prostor. Mezi těmito dvěma krajními body, kdy je kresba na jedné straně spíše obrazem a na straně druhé spíše myšlenkou, vzniká charakteristický prostor, jakási škála. Pokud zaujmeme na této škále stanovisko, vytvoříme zároveň poměrový vztah mezi oběma póly.

Na počátku, v průběhu i na konci kresby je pohyb. Elementární se jeví fyzický pohyb, který může být uskutečněn rukou svírající tužku, letem mouchy kreslící zamotané dráhy do vzduchu či rytmickým krokem vojáka, vykonávajícího předepsané sestavy. Imanentní je však i mentální pohyb, kdy nejdříve autor, a poté divák se musí vydat na cestu spojování souvislostí, analyzování odkazů či domýšlení možných variant. Když si představíme propracovanou kresbu složenou z mnoha čar a množství pohybů, které autor cíleně pokládal, můžeme si domyslet i pohyb divákových očí, kterak po kresbě putují. Stejně tak si můžeme promítnout, jakým způsobem autor pracuje s prvotním nápadem, jak ho transformuje, hledá způsob vhodného vyjádření a jaké indicie zanechá divákovi. Ten se pak vydá na cestu uchopení významu, propojování odkazů a sám dílo dále rozvádí. Pro uchopení kresby by tedy divák měl urazit potřebnou vzdálenost. V dané souvislosti se nabízí paralela mezi kresbou a myšlením jako pohybem, vývojem, přeměnou. Kresba jako budování vztahů, selekce vhodných čar či myšlenek, utváření nových vazeb atd..“

Text / Jan Brož, Matěj Smrkovský
*Gilles Deleuze & Félix Guattari: Tisíc plošin; 1980 (české vydání: nakl. Hermann a synové; 2010, str. 181).