En
Fb.

Please, Don’t Touch

Markus Huemer & Michal Pustějovský

02.06. – 26.06.11

Touto výstavou pokračuje galerie v koncepci založené na dvojvýstavách profesorů se svými studenty. Tentokrát společnou prezentaci vytvořili Markus Huemer, vedoucí pedagog AVU, Ateliéru nových médií, se svým studentem Michalem Pustějovským.

Výstavní prostor nazvaný Black Box je černě vymalovaná, zatemněná místnost. Na jedné z jejích stěn je ponecháno bílé místo, na němž jsou obvykle k vidění projekce. Bílé projekční plochy korespondují s bílými zdmi White Cube, s běžně používanou architekturou pro výstavní prostory nemediálního umění. Přesněji řečeno jsou kulisou White Cube, stěnou White Cube, plochou pro prezentaci výtvarného umění.
V instalacích Carcere (01) a Carcere (02) je tomu zcela naopak. Projekční plocha není umístěna v Black Boxu, nýbrž ve White Cube. A projekční plocha tedy není bílá, nýbrž černá a tím pádem kulisa výstavní architektury Black Box. Na těchto černých projekčních plochách se promítá bílé, mihotající se světlo. Black Box je tu jen zmíněn, jeho klasický způsob fungování je zde převrácen naruby. Zdroj obrazu je generován pomocí počítačového programu a připomíná jednoduché obrazové záchvěvy.

Název Carcere odkazuje na stejnojmennou sérii mědirytin od Giovanna Battisty Piranesiho. Jeho surrealistické architektonické scénáře se obracejí do nekonečna a ukazují omezenou možnost úniku z prostoru. Piranesiho obskurní svět architektury je srovnáván s programovými architekturami mediálního světa. Nekonečný sled grafických ploch ve formě obrazových záchvěvů symbolizuje
automatismus v obou architekturách.

Text / M. Huemer

Je skutečnější stín objektu nebo objekt samotný? Je možný kontakt digitálního světa se světem
skutečným? Jakým způsobem vnímáme a rozeznáváme jeden od druhého? Jak toto setkání bude
vypadat?
Instalace Pokusný objekt č.1 a č.2 se pokouší odpovědět na tyto otázky pomocí retroaktivního
experimentu, díky kterému vznikla předchozí instalace. Vytvořením dvou identických objektů se
testují možnosti interakce a vůbec samotné existence kopírovaného objektu. Obtékání, deformace
nebo přímá kolize jsou důsledky našeho nazírání na vzniklou situaci.
Motivováni touhou po poznání neustále bombardujeme své okolí. Nic v našem dosahu neunikne
našemu zájmu a to i napříč skutečným nebo virtuálním prostorem. Oproti světu, ve kterém žijeme,
má ten virtuální obrovskou výhodu, nástroje poznání jsou již přednastaveny a plně automatizovány.
Tato výhoda v sobě ukrývá také možnost libovolně měnit pravidla a přizpůsobovat si je ke svému
obrazu. Jejich pravdivost je ale pouze zdánlivá a proto se prosím nedotýkejte.

Text / M. Pustějovský