En
Fb.

Pozoruji, aniž bych vnímal

Aleš Loziak

26.01. – 26.02.17

Aleš Loziak se představuje jako první autor celoročního projektu galerie Entrance, který se zaměří na doktorandy uměleckých škol, jejich témata a hlavně smysl samotného studia uměleckého doktorátu na českých vysokých školách.
Jako student doktorského programu Vizuální komunikace a zároveň asistent ateliéru Fotografie se sám teoreticky zabývá médiem fotografie a především její interpretace, percepce a instalace v prostoru. Ve své anotaci k výstavě v galerii Entrance mluví o “Svobodovsky-Tillmansovském intermezzu”, kterým definuje svůj přístup k práci.
Pokud jde Tillmansovi o to vystavit, co je vyfotografované a nepodsouvat divákovi jiné, třebaže konotující příběhy, můžeme právě v tomto momentu hledat podobnost se Svobodovými fotografiemi, které jsou fotografiemi tematizujícími samy sebe. Chápeme-li navíc Svobodovy fotografie jako svébytné záznamy překračující hranice fotografického média blíže k objektu či malířsky vystavěnému obrazu, můžeme pak také lépe porozumět tomu, co Aleš Loziak pojmenovává jako rozdíl mezi fotografií jako médiem a obsahem fotografického obrazu. V současném umění již není třeba zdůrazňovat rozdíly mezi klasickou instalací fotografií a instalací, která tyto předpojaté způsoby prezentace popírá. Vizuální umění již fotografii osvobodilo. Právě v tomto směru byl přístup Jana Svobody tak novátorský a byl jistě jedním z prvních umělců-fotografů, kteří k takovému chápání instalace fotografie přistoupili nejen na české umělecké scéně. Přestože se Aleš ve své teoretické části disertační práce k těmto přechodům vrací a snaží se je zpětně formulovat, snad aby jim i sám lépe porozuměl, ve svém vlastním umění (a záměrně již není nutné hovořit pouze o umění fotografie) tyto hranice přirozeně překračuje a využívá je naprosto suverénně. Do své fotografické instalace připravené pro galerii Entrance vpašovává pohyblivé obrazy, které sám nazývá video-haiku, které se však co do média od ostatních fotografií liší pouze fixním počtem snímků za vteřinu. Tyto snímky více či méně doslovují to, co na ostatních fotografiích nebylo řečeno a co nás Aleš vyzývá vidět za tím, co je zřejmé na první pohled. Všednodennost krajiny je jen zástěrkou k pochopení faktu, že krajina, na kterou se soustředíme, je opravdu dokonale všednodenní v celé své rozmanitosti.

Text: Tereza Velíková

Osobně pojmenovávám tento projekt jako Svobodovsky-Tillmansovské Intermezzo, ve kterém se inspirace těmito fotografickými ikonami nedá zapřít. Stejně tak jako pro oba zmíněné autory, i pro mne fotografie představuje syntézu obrazu (prostor v něm interpretovaný), objektu (motiv na fotografii, ale i hmota fotografie) a zvoleného způsobu její instalace v rámci galerijního prostoru, což vnímám v rámci své dosavadní práce jako důležitý významotvorný prvek. Do tohoto světa vstupuji vlastní invencí v podobě pohyblivých obrazů, tzv. video-haiku, statických minutu trvajících videí, v nichž se podobně jako na většině fotografií zdánlivě nic neděje. Instalace (fotografie různých velikostí a různého způsobu instalace spolu s videem) však tvoří promyšlenou vizuální hru.

Text: Aleš Loziak