En
Fb.

Staré auto

Katarína Hládeková ,Ondřej Homola

12.12. – 27.01.19

Výstava jako road-movie. Dé jedničku lemují prázdné kelímky od kávy, plechovky Red Bull a krabičky od cigaret. Dvojice hlavních hrdinů přijíždí v nablýskané stříbrné káře, která už má něco najeto, potenciál pro další dobrodružství by tu ale ještě byl. Hlavní zápletka je jasná: dilema tolika majitelů ojetých vozů. Opravovat, investovat, kam až zajít? Anebo se černé díry na peníze raději zbavit? Auto, konkrétně legendární Škoda Octavia 1, jako společník na dovolené v Chorvatsku, pomocník pro převážení materiálu do ateliéru i objekt a spouštěč malých rodinných dramat. Má svou praktickou a citovou hodnotu, může se ale stát i přítěží. Jak dopadne cesta plná nástrah na trase Brno-Praha? A dojede taky převodovka?…

…Převodovka nakonec dojela (tedy alespoň její část) a spolu s ní se v galerii Entrance zhmotnily další symboly motorismu. Název výstavy je všeříkající: Katarína s Ondřejem si (ze svého příjmu odborných asistentů na FaVU VUT) pořídili automobil z druhé ruky od příbuzných, což nastartovalo sérii peripetií a zážitků často natolik absurdních, že je přiměly věnovat aktuální výstavu právě svému starému autu. Jde o prolnutí umění se životem, které nepostrádá humor a hravost, a umožňuje tak moment vcítění a porozumění potenciálně širokému spektru návštěvníků galerie Entrance. Autoři přitom využívají model a zkratku, což jsou prostředky, které v jejich tvorbě objevují opakovaně.

Staré auto a motorismus vůbec vyvolává celou řadu konotací a možností interpretací a asociací, a proto je to téma atraktivní. Katarína Hládeková a Ondřej Homola ale potenciální bezbřehosti výkladů dávají určité mantinely. Vnášejí do výstavy specifickou perspektivu díky citaci „desatera“ tzv. Zákonu Jante. Tento pojem, který je doma především ve Skandinávii, vychází z románu norského spisovatele Aksela Sandemose, Uprchlík kříží svou stopu (1933), jež líčí společenskou morálku fiktivního maloměsta. Deset pravidel, kterými se obyvatelé městečka Jante řídí, by se dalo shrnout takto: „Nemysli si, že jsi něco víc než my!“

Zákon Jante, prý v mnohém odráží obecnou mentalitu Skandinávců, zajímavá je ovšem přitom jeho dvojsečnost. Zatímco spisovateli Sandemosovi šlo o vykreslení kolektivní malosti a snahy o konformitu, která zakazuje komukoli vyniknout, řada Norů či Dánů považuje naopak tyto „zákony“ za výraz rovnostářství, které je výdobytkem vyspělých národů Severu.

Mají tedy tato pravidla popřít naši individualitu a znemožnit nám svobodně myslet, nebo v nás naopak mohou budovat kolektivní vědomí a empatii? Obojí je možné a obojí také můžeme vztáhnout zpátky na danou výstavu a její autory. Když se na sebe podíváme do zrcadla, na kterém čteme vždy jeden z oněch deseti zákonů, můžeme přemýšlet, kdo je „ty“ a kdo jsou „my“. Jsou to třeba řidiči a cyklisté, řidiči a jiní řidiči, majitelé nového vozu a majitelé starého vozu, Brňáci a Pražáci, pedagogové a studenti, umělci a diváci? Kdo může a má vyčnívat? Kdy je lepší se zařadit do jedné kolony a jet spořádaně dál stejným tempem jako ostatní? Kdo může něco druhé naučit? Kdo má právo se komu smát? Kdo má nárok koho poučovat? Ptejme se dál – vždyť společenské kodexy jsou tu (na rozdíl od pravidel silničního provozu, která je záhodno poslouchat vždy) od toho, aby se o nich kriticky přemýšlelo a třeba i pochybovalo.

Tereza Jindrová