Člověk a zvíře pod jednou střechou

Některá zvířata se v průběhu vývoje našeho vlastního druhu stala součástí lidských domovů – ve stájích či chlívech (dnes maximalizovaných do podoby mega farem) nebo přímo u „rodinného krbu“. Některá z těchto zvířat konzumujeme, využíváme jejich produkty jako potravu nebo k ošacení, některá využíváme k práci a některá nám dělají společnost. Jejich role ve světě lidských zvířat přitom nejsou striktně určeny druhem, naopak můžeme pozorovat řadu paradoxů, kdy příslušníci téhož druhu jsou jednou našimi společníky, podruhé večeří.
Výstava Člověk a zvíře pod jednou střechou (přesněji by však název měl znít „Lidské a ne-lidské zvíře pod jednou střechou“) se zaměřuje na domestikované druhy zvířat a naše vzájemné vztahy a závislosti. Prostřednictvím děl současných českých umělkyň a umělců chce výstava problematizovat utilitární přístup, který zaujímáme vůči dalším živým bytostem, a uvažovat o rovnocennějších způsobech vzájemného soužití.

Kurátorka / Tereza Jindrová

Člověk a zvíře pod jednou střechou

Před dvěma měsíci mi zemřel pes. Přišla jsem tak o blízkou, milovanou bytost, která mě provázela deset let života. S jeho ztrátou se vyrovnávám těžko nejen já, ale i další členové rodiny. Tato výstava není reakcí na jeho smrt – plánovala jsem ji déle než rok – ale tato zkušenost zostřila moje vnímání tématu výstavy, jímž je vztah člověka (lidského zvířete) a dalších zvířat.

Ke zvířatům jsem odjakživa cítila hlubokou náklonost a zvědavost. Jako dítě jsem lovila tonoucí hmyz z bazénku – což občas dělám i dnes, komáry a moly ale nemilosrdně plácám. Sleduji ve svém přístupu řadu paradoxů, obecně ale těžko snáším vědomí, že živý tvor trpí. Prarodiče mě v dětství několikrát vzali na návštěvu ke známým na statek. Bylo to vždy okolo Velikonoc, kdy se rodila kůzlátka. Situace, kdy se kozy s kůzlaty pouštěly na zahradu proběhnout, takže jsem si s nimi mohla hrát, mě vždycky přiváděla doslova do extáze. Kůzlata byla tak roztomilá a hravá. Pořád mám pro kozy mimořádnou slabost. Už tehdy jsem musela tušit nebo dokonce vědět, že většina těch kůzlat půjde „na maso“, dařilo se mi ale nepřipouštět si to. Na tomtéž statku měli jeden rok agresivního kohouta, který na mě opakovaně zaútočil, což nakonec vedlo k tomu, že ho po dalším takovém útoku hospodář před mými zraky dost nevybíravě zabil. Pamatuji si sporný pocit úlevy (možná snad dokonce jistého zadostiučinění?!) i lítosti a viny. Bylo mi vysvětleno, že s agresivními kohouty jsou potíže, takže za celou situaci nenesu zodpovědnost, a druhý den byla z kohouta polévka. Nedokázala jsem ji pozřít…

Jinak jsem ale maso naprostou většinu života konzumovala bez většího zaváhání. Babiččiny vynikající vepřové výpečky neměly – na rozdíl od kohoutí polévky – žádnou jasnou spojitost s živým prasetem. Ani dnes nejsem zcela důsledný vegetarián a maso či masné výrobky konzumuji v situacích, kdy „není na výběr“, protože by se jinak vyhodilo a já bych zůstala o hladu – pragmatické uvažování tak vítězí nad morálním imperativem. Stále méně, ale občas přece, si masitý produkt dám také prostě proto, že na něj mám opravdu chuť. Mnohem větší dilema než maso, bez kterého se většinu času obejdu docela snadno, pro mě ale představují mléčné výrobky. Těch se vzdávám opravdu těžko a v rostlinných náhradách nenacházím zdaleka takové uspokojení.

Tato výstava ale není agitací za omezení (či zamezení) konzumace živočišných produktů (i když k tomuto přístupu chce rozhodně přispět)[1] a není ani mou osobní zpovědí. Považuji ale za důležité nastínit svá vlastní východiska.

Skutečnost, že je většina lidí i v dospělém věku schopná konzumovat produkty z mléka, není samozřejmá. Nejde o nastavení trávícího traktu, které by měl lidský druh „od přírody“. Tato schopnost se u nás vyvinula během tisíců let[2] domestikace skotu a dalších zvířat produkujících mléko. Praktický užitek však zřejmě nebyl jediným a dost možná ani hlavním důvodem počátků domestikace. Jak uvádí Wikipedie: „V průběhu dějin lidstva byla téměř jistě vyzkoušena domestikace všech zvířat, z kterých mohl plynout libovolný užitek, a jistě všech, která byla lovena. Lidstvu je rovněž obecně vlastní záliba v chování domácích mazlíčků, která byla pozorována i u přírodních národů. Lze předpokládat, že u řady zvířat bylo odchycení mláďat a jejich chov jako domácích mazlíčků prvním krokem k domestikaci.“ Je známým faktem, že prvním domestikovaným zvířetem byl vlk, z něhož se vyvinul pes domácí. Současná věda ukazuje, že během patnácti tisíc let společného soužití se pes a člověk vzájemně ovlivnili na genetické úrovni, takže samotná tendence mít psa (nebo kočku) jako společníka, je vepsaná do naší DNA.[3]

Náš vztah ke zvířatům je však určován především kulturně. V řadě asijských zemí se stále čile obchoduje se psím masem. Stačí zadat do Googlu „dog meat trade“ a jste konfrontováni nejen se samotným faktem, že jsou psi konzumováni, ale také jakým způsobem je s nimi nakládáno. V mnoha zemích je běžné, že psi či kočky žijí potulně. Odhadovaný počet potulných psů je asi 200 milionů, ale toto číslo je samozřejmě orientační. V České republice je přístup ke psům a kočkám odlišný – jsou-li klasifikována jako zvířata v zájmovém chovu. To, co by bylo u domácích mazlíčků legislativně považováno za týrání, je ovšem akceptováno, pokud jde o zvířata pokusná. A mezi ně i u nás nadále patří mj. i psi. Ti tvoří přibližně 4% ze všech pokusných zvířat.[4] Co tyto psi odlišuje od těch, kteří nás doma vítají, když přijdeme z práce? A co odlišuje bystrá zakrslá prasátka, která se stala domácími mazlíčky, od prasat, která si ve stísněných kotcích velkochovů ze stresu okusují ocásky?

Navzdory legislativě, která nařizuje upřednostnění neinvazivních opatření k zamezení okusování ocásků, se u nás běžně využívá praxe, kdy se selatům v několika dnech věku ocásky preventivně krátí. Bolestivé zákroky jsou prováděny také na milionech jehňat, kterým se (především v Austrálii) odstraňuje proužek kůže s vlnou z oblasti zadečku, aby se zabránilo parazitické infekci. Tzv. mulesing se nezřídka provádí bez umrtvení.[5] Je smutným faktem, že právě hospodářským zvířatům, která s lidmi vedle psů a koček sdílejí nejdelší společnou historii, je legálně možné působit největší utrpení. Jak upozorňuje soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková: „Tradiční univerzalistická triáda práv všem lidem náležejících – práva na život, zákazu mučení a zákazu nucených prací – nám u ochrany zvířat nepomůže. Hospodářská zvířata lidé od nepaměti chovají proto, aby je jedli a využívali na práci. Oproti minulosti však došlo k vývoji, který postavení zvířat spíše zhoršil. Ze zvířete, které žilo s rodinou, jejímž bylo cenným majetkem, se stal laciný předmět zemědělské velkovýroby. V souvislosti s dnešními velkochovy, jatkami a přepravními kontejnery se tak samo dere na mysl jedno z nejdůležitějších témat ochrany lidských práv – nepřijatelnost deindividualizace a zvěcnění živé bytosti, které pak vedou k nelidskému zacházení s ní.“[6]

Výrok filosofa Theodora Adorna, že „Osvětim začíná tam, kde člověk stojí na jatkách a říká: vždyť jsou to jen zvířata,“[7] se může mnohým snad zdát přehnaný, jak ale dodává soudkyně Šimáčková: „Základem vnímání lidských práv jako přirozených práv jsou přirozené zábrany většiny z nás do práva druhého zasáhnout. Takže máte-li přirozené zábrany zabít či trápit zvíře, měli byste také respektovat přirozené právo tohoto zvířete nebýt zabito či trápeno. A nejenže byste to neměli dělat sami o své vůli, ale neměli byste se ani podílet na systému, který zabíjení a trápení zvířat připouští.“

[1] Zde může jako zajímavé východisko pro další úvahy posloužit text Mechanismy rozporuplného vztahu ke zvířatům od Terezy vandrovcové publikovaný ve sborníku Dotek zvířete (eds. Eva Koťátková a Hana Janečková, Nakladatelství Artmap, 2022).

[2] V případě skotu, ovcí, koz a prasat (tedy nejrozšířenějších domácích zvířat) se uvádí délka procesu domestikace shodně 8000 let. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Domestikace#cite_note-13

[3] Viz např. https://www.nationalgeographic.com/animals/article/130514-dogs-domestication-humans-genome-science nebo https://medicalxpress.com/news/2019-05-dog-genetic-make-up.html

[4] Viz např. https://psiusmev.cz/media/pokusy-na-psech-v-cr-a-ve-svete-statistika-grafy-a-fakta

[5] Viz např. https://kb.rspca.org.au/knowledge-base/what-is-the-rspcas-view-on-mulesing-and-flystrike-prevention-in-sheep/

[6] Hana Mullerová, David Černý, Adam Doležal a kol. (eds.): Kapitoly o právech zvířat, Academia, 2013, s.20.

[7] Ch. Patterson: Eternal Treblinka. Our Treatment of Animals and the Holocaust, NYC 2022, s. 53

Výstavní program galerie pravidelně podporují: Magistrát hl. města Prahy, Ministerstvo kultury ČR a MČ Praha 6.