Finding the Mother Tree

Výstavní program roku 2026 v Galerii Entrance se odvíjí od ekologického a kulturního porozumění lesu jako propojenému organismu, v němž jsou stromy, houby, půda i mikroorganismy součástí dynamické sítě sdílení, spolupráce a paměti. Inspirací je vědecký a osobní příběh Suzanne Simard, profesorky lesní ekologie na University of British Columbia, jejíž práce se dlouhodobě zaměřuje na ekologii mykorizních sítí, adaptivní schopnosti lesních porostů a udržitelné hospodaření s lesy v době klimatických změn. V knize Finding the Mother Tree (2021) popisuje svůj přelomový výzkum propojení stromů pomocí podzemních mykorizních sítí.
Simard začala své experimenty v lesích Britské Kolumbie už koncem 80. let jako mladá výzkumnice zaměstnaná u státní lesní služby. Zlomovým bodem se staly pokusy, při nichž používala izotopy uhlíku ke sledování výměny živin mezi stromy. V roce 1997 pak publikovala zásadní studii, která jako první vědecky doložila přenos uhlíku mezi stromy prostřednictvím houbových vláken. Tento objev položil základy pro její pozdější teorii o tzv. „mateřských stromech“ – Simard totiž zjistila, že staré, velké stromy hrají klíčovou roli v podpoře semenáčků – zejména svých genetických potomků – a že mezi nimi existuje komplexní síť komunikace a spolupráce. Díky svým terénním experimentům, laboratorní analýze i interdisciplinárnímu přístupu tak její práce zásadně přispěla k proměně našeho chápání lesa – ne jako konkurenčního prostoru, ale jako vzájemně propojeného, spolupracujícího organismu.
Simard v knize vypráví také o svém dětství mezi dřevorubci, boji za vlastní prosazení v mužském prostředí lesnictví i výzvách, které ji potkaly v soukromém životě, jako rozvod nebo boj s rakovinou. Tyto osobní momenty srovnává s příběhy „léčivého“ působení lesa – například jak stromy ve smutku podporují své okolí, podobně jako ona našla oporu ve své rodině a blízkých vztazích. Kromě striktně vědeckého poznání tedy autorčin náhled na ekologii přírodních vztahů nabízí cennou metaforu k lidskému vztahování se ke svému původnímu přírodnímu zázemí.
Výstava propůjčující si název přímo z výše zmíněné knihy nás uvádí do tématu letošní dramaturgie skrze práci tří uměleckých osobností, jimž se přírodní prostředí stalo celoživotní inspirací.
Tvorba Jana Karpíška se pohybuje na pomezí malby, konceptuálního umění, environmentálního umění a experimentu s přírodními procesy. Do vzniku obrazů a objektů zapojuje přírodní síly – vodu, déšť, sedimenty, rostliny, slunce, ale především včely. Charakteristická je pro něj snaha překračovat tradiční představu autora jako jediného tvůrce díla, zpochybnit antropocentrický pohled na svět a ukázat člověka jako součást širších přírodních a duchovních souvislostí. Jeho obraz Krajinatělo (2014) je pro výstavu emblematický a můžeme ho v daném kontextu aktuální výstavy nahlížet přímo jako ztvárnění „mateřského stromu“. Autor však pracuje s širším spektrem myšlenek a nauk. Dlouhodobě se zabývá otázkami lidského vědomí, spirituality, ekologie a propojenosti člověka s okolním světem, přičemž inspiraci nachází v zenovém buddhismu, meditaci, animistickém vnímání přírody i v každodenním pozorování krajiny a života na vlastní zahradě. Obraz Krajinatělo je tak vyjádřením vitálního spojení mezi člověkem a krajinou, stejně jako vědomí, že celá naše planeta je živoucí bytostí poskytující nám svou výživu a kořeny.
I pro Petra Grubera je středobodem tvorby je krajina – nikoli však jako realistický záznam konkrétního místa, ale jako prostor paměti, vzpomínky a vnitřního prožitku. Vychází z osobních zkušeností s přírodou, zejména kurátorka: Tereza Jindrová
Becomming Fungal
Lenka Falušiová, Petr Gruber, Jan Karpíšek
Finding the Mother Tree
z prostředí Vysočiny a míst, která důvěrně zná. Konkrétní motivy však postupně abstrahuje a proměňuje v archetypální obrazy lesa, louky, mokřadu, cesty či vodní hladiny.
Pro Gruberovy obrazy je charakteristická mimořádná citlivost ke světlu a barvě. Často zachycuje přechodové okamžiky mezi dnem a nocí, soumrak, mlhu nebo situace se ztlumenou viditelností. Světlo zde nefunguje pouze jako malířský prostředek, ale jako nositel nálady a významu. Jeho krajiny působí bezčasým dojmem a vyvolávají pocit tajemství, očekávání či tiché nejistoty. Autor zkoumá nejen to, jak příroda působí na lidské vědomí, ale také jak člověk proměňuje a ovlivňuje své okolí.
Vystavené obrazy zachycují tajemné, ztichlé noční scenérie uprostřed českých lesů. Měsíční světlo a bílé kvítky na obraze Midnight Woods Flowers (2025) evokují pohádkovou atmosféru, do níž každým okamžikem můžou vstoupit lesní víly nebo jiné magické bytosti. Les je pro většinu Čechů typickým místem rekreace i fantazií a mýtů spojených s divokou přírodou. Padlé kmeny na obrazech a dokonce přítomnost lidské postavy nám ale připomínají pragmatickou rovinu našich lesů, jakožto produktů lesního zemědělství za účelem těžby dřeva. Monokultury (zejména smrkové) pak často podléhají škůdcům, polomům a dalším katastrofám, vůči nimž měly dávné původní lesy lepší přirozenou obranyschopnost. Připomínáme si tak ambivalentní roli člověka, jehož pradávná touha přírodu opanovat nás v současnosti dovedla k mnohačetným ekologickým krizím.
Lenka Falušiová patří k nejvýraznějším osobnostem současné české kresby a autorské grafiky. Ve své tvorbě se dlouhodobě soustředí na motiv lesa, krajiny a přírodních struktur, které však nezobrazuje jako konkrétní místa, ale jako mentální a imaginativní prostory vznikající z paměti, vzpomínek a intenzivního osobního prožitku přírody. Východiskem její práce je především krajina Jeseníků, odkud pochází. Les se v jejích dílech stává symbolem ticha, tajemství, vnitřního soustředění i hlubších psychických vrstev člověka. Nejde o klasickou krajinomalbu, ale o vizuální zkoumání vztahu mezi viděným a tušeným, mezi konkrétní přírodní zkušeností a vnitřním světem představivosti.
Důležitým tématem její práce je ticho. To není chápáno jako absence zvuku, ale jako zvláštní stav vnímání, kdy se člověk může intenzivněji propojit s okolním světem. Její obrazy často zachycují okamžiky ztišení, meditace a soustředění, v nichž se hranice mezi člověkem, krajinou a ostatními živými organismy stírají. Dvojice vystavených pláten (Ze tmy ke světlu, 2021 a U tmavého stromu, 2024) představuje světelný kontrapukt dvou jehličnatých velikánů. Malby tuší působí jako portréty osamělých či pro svou jedinečnost od okolí odizolovaných stromů, které na nás dýchají svou majestátností a ztělesňují neproniknutelnost, s níž v hustých větvích střeží své tiché tajemství. I je můžeme vnímat jako potenciální „mateřské stromy“ poskytující útočiště mnohým živočichům a podpírající svou silou další život v lesním společenství.
Výstava spojuje velmi odlišné a přitom svým zaměřením spřízněné malířské praxe, jejichž autoři a autorka pomáhají upřít náš zrak na to, co je více-než-lidské, na to, co nás přesahuje, dává nám půdu pod nohama, vyživuje naše tělo i duše, a současně je v mnoha ohledech křehké a zaslouží si náš respekt.
Zdroje: www.jankarpisek.com, www.upce.cz, www.lenkafaluciova.cz, https://www.respekt.cz/ticho-jako-mezinarodni-jazyk-lenka-falusiova-prepisuje-podobu-soucasneho-umeni
Speciální poděkování za zapůjčení vystavených děl patři Andree Hoffman, Heleně Gráfové, Five words art collection a Galerii Uhelný mlýn.

Projekt je realizován s finanční podporou hl. m. Prahy.

Projekt finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Státní fond kultury ČR.