Poklady

Lidskou přirozeností, nebo přinejmenším zvyklostí, kterou jsme si za staletí vypěstovali, je tak či onak se vztahovat nejen k oficiální historii, ale také k osobním vzpomínkám zhmotněným skrze suvenýry z cesty životem. Snad každý má pár takových kousků rozestavěných na knihovně, nebo uložených v krabici pod postelí. Kam ale skladovat životní moudra, která cestou nasbíráme? Deníky a památníky možná ještě zažijí svůj comeback, ale doba tabletů jim již toliko neholduje, leda že se zrovna nacházíme příliš daleko od civilizace a zdrojů napájení. Novou studnicí pro babskou moudrost i životní filozofie všech hloubek a rozsahů se stává internet, kde lze na rozdíl od předávání rad u draní peří nebo balení sena své výplody sdílet s anonymními příjemci. Je všeobecně známo, že velká část digitální komunikace pramálo dbá na diakritiku a celkově úroveň svého jazyka a co se týče obsahu, stejně jako na digitální fotoaparát přirozeně pořídíme mnohem více snímků, než na film, do virtuální reality jsme schopni vypustit mnohem více slov, než na skutečný list papíru. Každý druhý je dnes Facebookovým filozofem a kdekdo zakládá webové stránky, kam vlastní nebo převzatá moudra shromažďuje. Vzhledem ke snadné reprodukovatelnosti a pozměnitelnosti těchto sdělení a snad i nekonkrétnosti jejich adresátů vznikají spojení, která mnohdy vyznějí úsměvně i žalostně, ale v druhém plánu až dojemně ztvárňují přetrvávající lidskou touhu překonávat všednost a dokonce i skrze tak efemérní médium, jako je internet, sdílet něco, co by mohlo být věčné, nebo univerzálně platné.

Robert Šalanda ve svém díle pracuje s pomyslnou databází složenou z abstrahovaných vizuálních či jazykových znaků. Zdrojem inspirace je mu celý arzenál digitálních obrazů i každodenních výjevů, od dopravních značek či oblíbených návrhů na tetování až po sémiotické analýzy písma. Příznačnou pro jeho práci je citace – jednou nalezený motiv se zpravidla znovu objevuje v dalších dílech v řadě nečekaných spojení a kontextů. Šalandův přístup charakterizují dvě polohy: jedna z nich je převážně intelektuální, založená na takřka vědecké práci se znakovým materiálem. Intuitivní složka se zde uplatňuje především v rámci zacházení se samotným médiem malby (a jejích občasných přesahů do třetího rozměru) a skrze často překvapivé či zdánlivě iracionální kombinace vizuálně-obsahových elementů, které ale v posledku budí dojem, že „náhodnost“ vznikla za pomoci matematického algoritmu. Druhou polohou je odlehčená stylizace založená na autorově obsesi pokleslou slovní i obrazovou kulturou, světem sportu, životních vtípků. Oba směry se ve výsledných realizacích organicky prolínají, přestože jeden zpravidla mírně převažuje. Šalandova minimalizovaná abstrakce se v duchu směje, její inteligence obdivuje (lidskou) jednoduchost. Otřepané vizuální prvky jsou poskládány do promyšlené, rytmizované kompozice, i pro ten nejbanálnější z nich je nalezeno správné místo.

Text / Karina Pfeiffer Kottová