Kokoland l.

– Teď jsem tam jednou přišla a najednou mě ta socha začla brutálně srát. Tak jsem ji zase polila sádrou.
– Ty so sochami takto trpíš ?
– No dyť jo.

– Predstavovala som si to inak. Čakala som normálnu čistú výstavu sôch.
– No to já taky.

– S tou malou Andělínou, jak mi malovala tu jednu sochu, to bylo pak docela hrozný, chtěla mi pomalovat úplně všechno.

– Majú názvy?
– Ne. Jsou to lampa, svíčka, panenka.

– Ty parůžky jsem si vyžebrala od jednoho kluka, protože se mi líbily, a pak jsem z nich trochu znervózněla, jakože: no a teď bych s nima měla něco udělat.

– A ty věci tady nechám. Ten tác a tak.
– Aj ten toaletný papier?
– Ten je tam nejdůležitější.

– Jakmile začneš spekulovat, jde to do kýblu.

– Fontánu jsem taky chtěta.

– Ty sochy jsou křehký. Šlo by udělat stabilnější konstrukci, ale to by mě pak přešla chuť je dělat.

– Pôjdeš už?
– Ne, zůstanu ještě tady a trochu si u toho zamedituju.

Text / Sláva Sobotovičová (Text vznikl na základě rozhovorů s Janou Kochánkovou)