En
Fb.

Město 1975-88

Jiří Poláček

09.06. – 03.07.16

Host / Dušan Tománek

Jiří Poláček (1946) patří k dnes již proslulé generaci absolventů FAMU, kteří se uvedli koncem 70. let na výstavách připravených Annou Fárovou. Jeho tvorba je ovlivněna jak americkou „drsnou“ školou dokumentární fotografie, tak i dlouholetým přátelstvím s Janem Svobodou. Spolu s Ivanem Luttererem a Janem Malým je také od roku 1982 spoluautorem rozsáhlého portrétního cyklu Český člověk. V galerii Entrance prezentuje Poláček v předvečer svých kulatých narozenin dnes už nostalgicky kultovní fotografie svého rodného Smíchova i dvorků mizejícího Žižkova. Tehdejší město v područí totality, zcela odlišné od dnešní mekky turismu, v sobě skrývá všeobjímající tíseň, ale i kouzlo zapomenutého bezčasí.

Jako host výstavy se představí fotograf Dušan Tománek, jehož solitérní post-punková tvorba hledá romantiku a poesii současnosti na příbuzných vlnách, na propocených diskokétách a metalových zábavách, po valašských vesnicích i v devadesátkových interiérech. Je to spřízněnost navazující nejen námětově, ale zároveň propojená udivenou chápavostí toho, co ještě nestihlo skončit.

Kurátor / Pavel Vančát

Jiří Poláček se narodil v Praze v roce 1946 a záhy po absolvování střední školy pro pracující se rozhodl tehdejší Československo opustit. V roce 1966 se tak přes Jugoslávii a Rakousko dostal až do obdivovaných Spojených států, kde kromě bouřlivých zkušeností absolvoval i kurs fotožurnalismu na kalifornské UCLA. V roce 1972 se však překvapivě kvůli hrozícímu nasazení do vietnamského konfliktu vrátil zpět do socialistického Československa. Záhy nalezl zaměstnání v laboratoři ČTK, kde osm let pracoval v oddělení velkoformátových zvětšenin, a při zaměstnání absolvoval v letech 1974-78 externí studim fotografie na FAMU, které uzavřel cyklem panoramatických fotografií pražského Smíchova.
Pražský Smíchov je Poláčkovou rodnou čtvrtí a Poláček je jeho nadšeným znalcem: „Smíchov je jako učebnice dějin architektury: každý blok směrem od centra je další epocha,“. Právě Smíchovu je zasvěcena i další významná část Poláčkovy volné autorské tvorby. Cyklus Noční Smíchov, exponovaný dle Poláčkových slov „cestou z hospody“, ovšem důkladně na velký formát negativu se zábleskovým světlem, byl poprvé vystaven v říjnu 1980 v pražském Činoherním klubu v rámci cyklu 9&9 kurátorky Anny Fárové. Reprízy se mu pak dostalo na památné skupinové výstavě v Plasích. Celý cyklus je poznamenán až trýznivou, dnes už takřka zapomenotou samotou totalitní noci.
Na konci roku 1974 se Jiří Poláček setkává s fotografem Janem Svobodou a jeho dílem je okamžitě okouzlen („Nic podobně krásnýho tady tenkrát nebylo.“). Náklonnost se brzy stává oboustrannou (ostatně setkali se tak možná dva nejvyšší čeští fotografové) a Svoboda po důkladném zasvěcení do netradičního procesu zvětšování svěřuje Poláčkovi nejen přípravu nových zvětšenin pro retrospektivu v brněnském Domě pánů z Kunštátu, ale i většinu svých dalších pozitivů. Právě díky Janu Svobodovi se Poláček dostává k již zmíněným panoramatickým fotografiím, které jsou snímány zřejmě nejslavnější kamerou v dějinách české fotografie – širokoúhlým aparátem Kodak Panoram 6×18, který Josef Sudek daroval Jiřímu Tomanovi, po jehož smrti jej paní Tomanová darovala Svobodovi, který údajně po několika neúspěšných pokusech aparát prodal svému asistentovi Poláčkovi, aby s ním zachytil dnes již proslulá smíchovská panoramata. Později si jej často půjčoval i Poláčkův přítel Ivan Lutterer.
K cyklu Noční Smíchov se Poláček na přelomu let 1983-1984 vrátil ještě jednou, tentokrát ovšem s barevným materiálem. Dnes až fantaskně bizarní šedivost tehdejší Prahy zde až teprve v noci ukazuje své opravdové barvy, přes den ztracené v záplavě prachu a marnosti. Dlouhá expozice bez stativu, protknutá náhlým bleskem, dává předmětům dvojí existenci, jednu nočně rozvevlátou a druhou jasně konturovanou. Výsledkem je až halucinogenní nadrealita, sjednocující v sobě génius loci s rostoucí dokumentární hodnotou.
Spolu s Ivanem Luttererem a Janem Malým je Poláček také autorem dalšího významného díla české fotografie: rozsáhlého sociologicky koncipovaného projektu Český člověk. Při fotografování krojů na festivalu ve Strážnici v roce 1982 napadlo trojici použít stanový ateliér přirozeně rozptylující denní světlo. Lutterer a Poláček údajně ušili stan, Malý donesl trubky. Po celodenním fotografování se do stanu kvečeru vmísil přiopilý dělník s lahví piva v ruce, dožadující se portrétu. Výsledná fotografie všechny okamžitě přesvědčila, že nalezli nové, neobyčejně bohaté téma: českého člověka. Dalších čtrnáct let pak trojice příležitostně objížděla česká města s přenosným stanem/ateliérem, ve kterém nabízeli kolemjdoucím portréty zdarma. Zatímco nadšení občané odcházeli s polaroidem, autoři získali velkoformátový negativ, zachycující až etnograficky posedle nejmenší detaily dobových mód a nálad nejrůznějších demografických skupin v epoše reálného socialismu i začínajícího kapitalismu. Celý projekt uzavřela v roce 1997 reprezentativní publikace, ale dodnes dochází (bohužel již bez předčasně zesnulého Lutterera) k jeho občasnému znovuoživení.
Ačkoliv Poláček z českých fotografů pronikl k Svobodově dnes už mytické osobě zdaleka nejblíže, jeho snímky se narozdíl od mnoha imitátorů vydávají zcela jiným směrem: vyznačují se spíše lapidárností, neúprosně hledající aktuální podobu městského prostoru (dřívější paralely můžeme najít u snímků Miroslava Háka či Jan Reicha). Nikoliv nedůležitou roli v Poláčkově nekašírovaném přístupu však hrála i důkladná (a v normalizačním Československu neobyčejná) znalost moderní americké fotografie, jejíž vliv (technický i programový) je v lakonické průraznosti Poláčkových smíchovských snímků jasně patrný. Jakoby do Sudkovy Prahy vtrhl Wegee s partou zbloudilých gansterů. Poláček jim (stejně jako mnohým zahraničním návštěvníkům totalitní Prahy) dělal s radostí zasvěceného průvodce. Bez velkých řečí, ale chápavě a pronikavě.

Pavel Vančát (z profilu pro časopis Fotograf, 2007)