Správný vzorec

Obraz mezi psem a vlkem

Obrazová výstava Dana Vlčka v Entrance ukazuje jen jeden z mnoha umělcových záběrů na současné umělecké scéně. Vedle své vlastní vizuální tvorby se totiž věnuje i hudební produkci. A protože všechno souvisí se vším, ani tyto jeho dvě polohy nelze oddělit. Naopak. Je třeba je vnímat současně.

Touha po propojení zrakového a sluchového vnímání provázela i romantického fyziologa Jana Evangelistu Purkyně, který už ve svých raných pracích snil o optickém klavíru jezuity Louise-Bertranda Castela z 18. století, jenž by dokázal malovat zvuky. Podobnou vizi popsal o přibližně sto let později i Boris Vian ve své Pěně dní, když parodoval Castelův klavír tzv. „pianocoktailem“, který proměňoval zvuky na chuťové a alkoholové zážitky. Přes Rimbaudovy Voyelles (barevné samohlásky) mají pak i přelomové snahy moderního umění mnohdy svůj předobraz v romantických snahách o synestézii. V elektrickém století Purkyňovy kresby figurace zvuků označil Goethe za přírodní hieroglyfy zaznamenávající univerzální harmonii.
V Danielových obrazech hraje hlavní roli rytmus. Sám umělec se v rozhovoru o svých malbách odkazuje k ritornelu v pojetí Deleuze a Guattariho, který překračuje původní definici lyrické básně o třech verších rýmovaných dle schématu „a b a“. Ritornel je totiž zároveň spojením chaosu a řádu. Chaosu, který implikuje řád a naopak, dvě složky obsažené jedna v druhé, pokud přistoupíme na definici řádu jako rytmického chaosu. Danielovy malby tak předpokládají přítomnost rytmu. Tento rytmus přichází ve chvíli, kdy jedno médium přebírá fragmenty druhého média, vyskytuje se mezi dvěma rovinami, v meziprostoru a v mezičase. Totiž přesně někde mezi, když se Daniel proškrabává z horní vrstvy nátěru do spodní expresivně (a chaoticky) naneseného pigmentu. A pak je tu rytmus pravidelně se opakujících linií, které obkružují vinylové desky – single, EP nebo LP – a postupně tak vytvářejí nekonečný dron, harmonický tok tónů, respektive jeho výsek. Právě tato časovost je pro Danovy obrazy typická. A ne náhodou jsou tyto kompozice vytvářeny pomocí hudebních nosičů s nádechem nostalgie.
Při poslechu překrývajících se sekvencí opakujících se slov a zvuků náš mozek konstruuje konkrétní sdělení, která tam ve skutečnosti nejsou, neboť má potřebu vytvářet smysluplný vjem i z nesmyslného zvuku. Podobně tak i tyto obrazy vytvářejí iluzi hudební skladby, aniž by nás znásilňovaly do konkrétní melodie. Ta se sama časem dostaví. Je pouze na nás, jaká bude, důležité však je, že probíhá v čase. Na rozdíl od statického obrazu v ploše se tak malby stávají audiovizuálním dílem, výsečí právě probíhajícího procesu. Velká část lidského vnímání je výsledkem schopnosti našeho mozku vyplňovat mezery v datech, které přicházejí skrze smysly. Danielovy obrazy je tedy nutné poslouchat.
Protože digitální data dovolují libovolný překlad jednoho média do druhého, hranice mezi vizuálním a zvukovým kódem byla zrušena. Vlčkovy obrazy s tímto pracují i v rámci samotného média malby. Vizuální i zvukový kód se totiž i tady překlápí jeden v druhý. Daniel si svérázně vypůjčuje hudební techniky. Pracuje intuitivně, přesto jistě a přesto rytmicky. Pracuje s vědomím, že jsou naše představy dotvářeny pamětí a zkušeností, kterou nelze ignorovat. Jeho obrazy jsou tedy fúzí viděného a slyšeného stejně tak, jako propojením audiovizuálního díla probíhajícího v čase a jeho vlastního statického záznamu v ploše. Tyto záznamy zůstávají někde mezi. Přesně tam, kde se nachází cosi mezi psem a vlkem.

Text / Tereza Velíková