Vidíš, co já vidím
Ivars Gravlejs
29.04. – 24.05.09
K pracím Ivarse Gravlejse jsem měl vždy trochu zvláštní vztah. S Ivarsem se známe několik let, přesto mi poměrně dlouhou dobu trvalo, než jsem začal uvědomovat, který moment mě na jeho věcech zajímá, proč je vlastně dělá. Nejsem fotograf, ani se nezaměřuji na teorii fotografie, nicméně rozdělovat umění na média je už v dnešní době nejspíš nepodstatné, jak to i Ivars svojí systematickou uměleckou činností neustále potvrzuje.
Mám dojem, že Ivarsovy práce většinou obsahují několik rysů, podle kterých je lze bezpečně poznat; často používá témata a motivy, které se vyznačují atmosférou jakési společenské nepatřičnosti. Ta nepatřičnost ale vždy vypadá jako cosi důvěrně známého. To je tedy zřejmě důvodem, proč před jeho fotografiemi často cítíme několikanásobnou trapnost a zároveň zastřenou, ale intenzivní ironii kdesi v pozadí. Jako kdyby se někdo třetí celé situaci našeho setkání s Ivarsovým dílem smál odkudsi zpovzdálí. Atmosféra nepatřičnosti není vyvolávána ani s cílem citového vydírání, ani pro pobavení diváka. Jsou to jen ukázky toho, co vše fotoaparát „tvoří“ v různých situacích a souvislostech.
Překvapuje nás nečekaná tupost celého „vtipu“, která nám brání se bez problémů na jeho fotografické výběry dívat. Je to příliš hloupé, a proto jako diváci nevíme jistě, zda se smějeme my jim, nebo on nám a naší nejistotě. V případě tohoto specifického druhu ironie musí nastat něco jako spiknutí diváka s autorem, kdy divák přistupuje na to, že se bude bavit na svůj účet. A to je právě ten okamžik, se kterým Ivars pracuje.
Vše podtrhuje i fakt, že často tematizuje médium fotky a postavu fotografa – jako v případě výstavy Medium is a message připravenou ve spolupráci s Avdějem Ter-Oganianem. Jedná se o sérii fotografií kvalitních fotografických přístrojů různých značek, kterou autor vždy doplňuje poznámkou o tom, že je to výstava vytvořená speciálně pro fotografy. Ti totiž při pohledu na ně neudrží kontemplativní odstup a začínají diskutovat o výhodách a nevýhodách jednotlivých kousků, důkladně probírají jejich vlastnosti.
Nedávno skončilo roční období, kdy Ivars při práci v jednom z předních českých deníků důsledně porušoval etický kodex žurnalistického fotografa. Upravoval fotografie v novinách, v nichž pracoval tak, aby si toho fotoeditor nemohl povšimnout. Tyto manipulace měly povětšinou charakter drobných nesmyslných úprav, jež zdůrazňovaly absurditu mediální reality. Výsledkem byla výstava Moje noviny v galerii NoD, ukazující jak drobné tak i poměrně zásadní odchylky od skutečných situací v reportážní fotografii prezentované čtenářům. Ivars ukazuje manipulaci obsaženou v mediálních obrazech a opět nás přivádí k fotoaparátu a postavě fotografa jakožto zprostředkovatelů reality.
Výstava See What I See je naopak výstavou, kde není motiv na fotografii důležitý, relevantní je defekt, který fotografický obraz obsahuje. Jsou to textové a obrazové popisy různých způsobů poškození zraku, vizuální převyprávění zrakových problémů za pomoci manipulované fotografie. Řada reálných obrazů, jež není možné fotograficky zachytit, lze je pouze napodobit. Téma se najednou neodvíjí od přenosu obrazu fotografickým přístrojem, ale znovu zde cítíme přítomnost onoho stupidního humoru, kdy však nejde jenom o jakousi hru na fotografickou výstavu nebo o „lékařskou zprávu“ komentující situaci současného uměleckého provozu. Téma je evidentně hlubší, ale musíme si s ním poradit sami – fotograf nám s tím nepomůže. Člověk si v té chvíli nechtěně, a docela nevhodně, vzpomene na výrok Franka Stelly „to co vidíte, je to, co vidíte“. Ovšem v tomto případě je tomu obráceně: „to co nevidíte, je to, co nevidíte“.
Text / Vasil Artamonov