Zuby nebo rohy

A tak zvířata, která v horní své čelisti mají
veškeré zuby, ta nikdy nemají na čele rohy.
Proto nemůže matka věčná, i kdyby všechny
síly napjala, stvořit lva jenž by rohy nosil;
neboť nemá dostatek hmoty, by vytvořit mohla
úplné řady zubů a zároveň přitom i rohy.

Johann Wolfgang Goethe – z básně „Metamorfosa zvířat“

Název společné výstavy zvolili Anna Hulačová a Václav Litvan na základě náhody, aniž by nějak dopředu záměrně určovala výběr a význam vystaveného. Přesto jej i v jeho „nezáměrnosti“ můžeme vnímat jako signifikantní moment pro další interpretaci.
Goethe ve své básni předkládá půvabně přímočarou myšlenku (resp. metaforu) – příroda nemůže obdařit rohatého býložravce ještě zuby šelmy a naopak, protože na obojí najednou se jí nedostává hmoty. Příroda tedy hospodaří dokonale vyváženým způsobem – tam přidá, tam ubere – aby zachovala křehkou rovnováhu. Zuby nebo rohy.
V uvažování osvícenského myslitele nás jistě nepřekvapí duální princip, podle nějž hospodaření přírody charakterizuje: předkládá dvě navzájem se vylučující možnosti, aniž by uváděl do tohoto vztahu možnost třetí, například zobák, potažmo další.
Toto dialektické vyvažování protikladů je pevně zakořeněno i v tradičních dějinách umění a nauce o stylu. Ve svém spise Základní pojmy dějin umění (1915) je vymezil Heinrich Wölfflin (lienárnost-malířskost, plošnost-hloubka, jasnost-neurčitost, rozmanitost-jednota, uzavřenost-otevřenost) a tento binární způsob uvažování o umění (jenž je samozřejmě mnohem straší), je populární i v reflexích současného umění – byť často jen jako řečnická floskule. Tento model interpretace je totiž použitelný v podstatě univerzálně – najít dva aspekty, které lze situovat do vztahu opozice, je možné skoro vždycky. A tak i v případě dvojvýstavy Anny a Václava můžeme postupovat tímto způsobem: hranaté nebo oválné, plocha nebo objem, horizontální nebo vertikální, bílá nebo černá, oči nebo uši, zrak nebo hmat, muž nebo žena…
Avšak co nám skutečně tento popis říká? Usnadňuje nám sice pojmově uchopit konstelaci vystavených děl, zároveň je ale zásadně reduktivní. Byť sami umělci princip protikladů někdy vědomě jindy podvědomě používají, nejde o žádný zastřešující koncept, který by byl sám o sobě cílem. Vnímání možných opozit je jen částí komplexity děl, potažmo výstavy.
Vždyť kromě bílé a černé je tu i hnědá; kruh a obdelník, ale i trojúhelník, mnohostěn, půlkruh; žena a muž i dítě, anebo figura zcela bezpohlavní; dřevo a kov, ale i hlína, těsto, syntetická barva…
Nejen, že se tu „nevylučují“ protiklady, ale jejich vypovídací hodnota je zpochybňována celou škálou dalších možností. Umělec umí stvořit zvíře, které má současně zuby i rohy.
Ve svém pojednání Metemorfóza rostlin z roku 1790 Goethe už v podstatě formuloval princip homologie, tedy zděděného znaku dvou či více druhů, který je klíčový při určování fylogeneze, čili evolučního vývoje. Tento vývoj byl nahlížen jako neustálý progres, lineárně ubíhající sled proměn od nižšího k vyššímu. Podobně hleděli pozitivističtí historikové i na vývoj umění. Avšak zdá se, že ten se odehrává spíš ve spirále, než na půsorysu přímky. Jak by jinak bylo možné, že po neo-avantgardních experimentech, které usilovaly tradiční sochařství překonat prostřednictvím světla, vzduchu, zvuku, magnetismu apod., využívají dnes mladí umělci tradiční materiály a techniky nebo figurativní náměty, aniž by jejich počínání bylo obviňováno ze zpátečniství. Ani z perspektivy času se tedy protiklady staré a nové, předtím a potom, neukazují jako adekvátní. Pokud Anna a Václav dnes využívají ony „tradiční materiály a techniky“ nebo motivy, které nějak rezonují s minulostí (starověk, křesťanská tradice, renesance, folklor…) děje se tak v neoddělitelném sepětí se současností. Z hlediska fylogeneze jde tedy o zvláštní úkaz, kdy se „druh“ vyvíjí, ale přitom se u něj objevují i homologické znaky zdánlivě ztracené v minulosti.
Goethova metamorfóza zvířat ani metamorfóza rostlin se jakožto racionální, vědecké principy tedy zdají míjet se seskupením děl, které máme před sebou. Formalistický popis znaků a protikladů nestačí a jako doplnění toho, co chybí se tak může ukázat metamorfóza ve smyslu, jak ji líčí umělec – básník Ovidius – tedy metamorfóza mytologická. Ovidiovy Proměny jsou spletí příběhů, vyprávění ve vyprávění, v nichž jedno se mění v druhé a cokoli může získat svůj symbolický význam – pták i strom, řeka i kámen, zuby i rohy.
Nahlížejme tedy tuto výstavu spíš než pohledem vědce a filosofa, který oslavuje účelné uspořádání přírody, pohledem básníka, který vypráví mýty jdoucí „proti přírodě“. Z dívky je muž, z muže květina, zuby jsou rohy.

Text / Tereza Jindrová