Prostor pro světlo

Rozhovor mezi umělkyní Evou Brodskou a kurátorkou Veronikou Čechovou ku příležitosti výstavy Prostor pro světlo v Galerii Entrance, jaro 2024.

Veronika Čechová: Úvodem bych se vás ráda zeptala, jak jste si našla cestu k tapiserii jako vaší primární výtvarné technice?

Eva Brodská: Původně jsem myslela na studium malby, ale netroufala jsem si hlásit se přímo na Akademii výtvarných umění na malbu…šla jsem se tedy podívat na UMPRUM a tam se mi zdálo, že v ateliéru textilní tvorby, který vedl profesor Kybal, se hodně maluje. Tak jsem se tam přihlásila. A pak jsem byla trochu zklamaná, protože jsem ve škole musela dělat všelijaké textilní věci, které mě moc nebavily.

Během studia, kdy jsem dojížděla z Roudnice nad Labem do Prahy do školy, jsem doma hodně malovala a tu školu jsem trochu zanedbávala. Ale okamžitě po škole jsem doma začala tkát na velkoformátové osnově. A hned můj první gobelín byl vybrán na celostátní přehlídku v Jízdárně Pražského hradu. No tak to bylo vítězství. A od té doby prostě dělám gobelíny pořád.

VČ: Takže za celou dobu studií jste gobelín v podstatě netkala?

EB: Ve škole jsme pouze ve druhém ročníku všichni v ateliéru tkali malý formát, asi 50 X 70 cm, motiv hlavy. Většina studentů dělala autoportrét. Já jsem se po první cestě k moři do Německa, kde jsem pozorovala rybáře a jejich lodě, rozhodla tkát hlavu rybáře s takovým typickým kloboukem. A to bylo v rámci studií vše.

VČ: Když jste neměla možnost zkusit si velkoformátový gobelín v rámci studií na vysoké škole, tak jak jste si pak doma vyrobila potřebnou osnovu?

EB: S tím mi pomohl stejný pán, který nám pomáhal ve škole.

Já jsem neměla vůbec ateliér, tak mi rodiče vyklidili jeden pokoj v bytě, kde jsme bydleli a ten pán mi tam přijel postavit takový základní rám. A protože nebyl dost velký na gobelín, který jsem chtěla vytvořit pro tu pražskou výstavu, tak jsem si tenkrát napnula druhou osnovu sama. Nějak asi na hřebíky, přesně už si to nepamatuju. Osnova vedla přes kulatý dřevěný trámek a já gobelín tkala v podstatě na dvě části. Pak jsem samozřejmě měla strach, že ty dvě půlky nepůjdou k sobě. No ale když jsem je pak sundala a dala na zem, tak to k sobě šlo, to jsem jásala.

VČ: A jaké pak byly reakce na ten vystavený gobelín?

EB: No to bylo – já se nechci chlubit – ale dobrý! Na vernisáž jsem šla ještě před začátkem, protože jsem tomu pořád tak úplně nevěřila a chtěla jsem tam být sama. V prostoru výstavy byly panely po obou stranách, uprostřed vedla chodbička, kterou jsem šla a můj gobelín tam nikde nebyl. Až když jsem došla úplně dozadu, tak vyšel profesor Kybal a rovnou mě gratuloval. Já jsem byla úplně bez dechu, ten můj gobelín visel až na konci a profesor Kybal na něj koukal a říkal: „No ještě že jsem vás nevyhodil, vy jste opravdu dobrá!“, to teda bylo úžasný.

VČ: Kolik vám bylo let, když se vám dostalo takového zadostiučinění od pana profesora?

EB: Necelých 30 let.

VČ: A jak to bylo s vaší tvorbou dál?

EB: Potom táta usoudil, že bysme mohli postavit ateliér na půdě našeho domu. A ten je opravdu výbornej, má horní světlo a je strašně příjemnej. Zůstaly tam trámy a původní podlaha, krásná červená. Je to tam hrozně příjemný a takový klidný, tichý prostředí, kde se můžu soustředit.

VČ: A měla jste například na základě té první důležité výstavy další nabídky?

EB: Já jsem naštěstí z Ústeckého kraje a tam práce jakžtakž byla. Občas jsem se domluvila s nějakými architekty a umístila jsem gobelín třeba do ředitelny Pozemních staveb a takové podobné zakázky jsem měla. Taky tenkrát galerie nakupovaly. To dneska nějak nefunguje, nejsou zřejmě peníze. Takže mám gobelíny ve sbírkách galerií a muzeí v Roudnici nad Labem, Liberci, Litoměřicích, v Praze v Uměleckoprůmyslovém muzeu a v Brně.

A pak se mi podařilo, že jsem měla výstavu v Bernu začátkem osmdesátých let a tam se dokonce koupil jeden velký gobelín do evangelického kostela a některé menší, co byly na výstavě, tak si koupili nějací soukromí sběratelé.

VČ: A co pozvánky na výstavy, kde byste mohla předvést svou tvorbu, ať už gobelíny, či něco dalšího?

EB: Já jsem vlastně dost vystavovala. Taky jsem jeden čas vystavovali s několika kolegy z Ústeckého kraje. Já už vůbec nevím, jak se ta skupina jmenovala, ale doktor Škvára sestavil takovou skupinu lidí… V té době se těžko vystavovalo, ale jako skupina jsme měli daleko lepší možnosti.

Ale v Roudnici nad Labem jsem vystavovala prvně samostatně v roce 1969. Od té doby jsem tam vystavovala docela pravidelně, naposledy v roce 2015. V Galerii moderního umění a taky v ambitech v bývalým klášteře.

VČ: Mohla byste přiblížit, jak probíhá proces tvorby vašich gobelínů? Vytváříte zpravidla velké formáty, jak dlouho takový gobelín vzniká?

EB: Můj oblíbený formát byl 2 x 3 metry, a to jsem udělala tak jeden za půl roku.

Teď už dělám menší, protože už mi to jde pomaleji a taky už vlastně ty velký skoro neunesu. Velký gobelíny váží přes 15 kilo.

Vždycky jsem se snažila na výstavu připravit něco novýho. Jednak je dobrý mít něco novýho, aby lidi viděli, že pracuju, ale to není tak důležité. Pro mě je důležité vidět tu věc v cizím prostředí, abych poznala, jestli takhle můžu pokračovat, nebo jestli to je nějak úplně špatně. To se doma těžko pozná. A čím větší galerie, tím je to lepší.

VČ: Jaký je to prožitek, pracovat na jednom díle půl roku, nebo v současné době vždy alespoň několik měsíců?

EB: Pracuju docela intenzivně, nechci od toho na delší dobu odcházet. Mám to pořád v hlavě a ne, že bych úplně improvizovala, ale nákresy, které k tomu mám, jsou pouze minimální, protože to chci tkát a nechci kopírovat tkaním kresbu. Nechci přetkávat nějakou předlohu – to je nebezpečí dílen.

Tam pracují tkadleny, výborný tkadleny. Ale sedí jedna vedle druhé a každá dělá jen kousek. A mají přesně nakreslený podklad, očíslovaný barvy, mají ty barvy na nějakém stojanu vlny a podle těch čísel to vyrábějí. Když mají gobelín tak vysoko, že už na něj těžko dosáhnou, tak si ho posunou. Mají válec, na který ho nabalují. A vlastně vůbec nevidí, co dělají. Nevidí to v tom celku. Výsledek je naprosto dokonalý, ale pro mě to je úplně nevyhovující.

VČ: Měly bychom popsat, jak to vypadá u vás v ateliéru, pro ty, kteří tam nebyli.

EB: Osnova, kterou tam mám napnutou, je stále ta ve velkém rozměru. Využila jsem trámy na půdě, takže mám u podlahy jeden trám a u stropu je další trám. Mezitím je prostor skoro 3 metry. Na ty trámy jsem si natloukla hřebíčky a osnovu natáhnu zezdola nahoru a pak zase dolů, a tak až do konce šířky. Je to potřeba dělat vždy ve dvou lidech. Po straně mám dva žebříky, na které si dávám prkno, na něm sedím a při tkaní pracuji zezdola až nahoru. Díky tomu, že mám ty žebříky, tak nic nepřekáží pohledu na rozpracovanou tapiserii a pořád vidím celek. Možnost odstupu mám asi 6 metrů, takže to vidím dobře z dálky.

VČ: Takže uděláte vždy část, pak si odstoupíte a opět se vracíte na tkací konstrukci?

EB: Někdy mám detail, který chci vidět. Průběžně během práce ho chci pořád vidět, tak pořád z toho prkna slézám. Ale to se nedá nic dělat. Musím pořád slézat a dívat se aspoň tak ze dvou, ze tří metrů, abych mohla pokračovat. Je při tom trošku tělocvik, což je teda docela zdravý.

VČ: Když trávíte touhle pracovní aktivitou i několik hodin v kuse, představuji si, že musíte být v určitém specifickém typu soustředění?

EB: Někdy je to uklidňující. Někdy je to spíš rozčilující. Někdy si opravdu skoro nevím rady a pořád od toho odstupuju a pořád o tom musím strašně přemýšlet a někdy i pářu. A bohužel, když mám utkaný velký kus, třeba metr, a najednou vidím, že tam dole to mělo být jinak, tak s tím už teda těžko něco udělám. Jedna kamarádka mi kdysi řekla: „To máš jako s životem, když něco zkazíš, tak už to napravit nemůžeš.“

No tak to jsou někdy problémy, ale myslím si, že už mám trochu zkušenost, že nějaké veliké chyby nedělám, že třeba úplně párat to nemusím. Ale opravdu se do toho těžko zasahuje.

VČ: V čem pro vás spočívá třeba taková chyba, v čem vy ji vidíte?

EB: Vždycky, než začnu tkát, dělám si malou tkanou zkoušku. Teď zrovna jsem objevila jednu zkoušku a vzpomněla jsem si, že jsem byla moc ráda, že jsem jí udělala, protože jedna strana gobelínu měla být tmavší. To jsem na té zkoušce poznala a na gobelínu už jsem to potom tmavší utkala.

VČ: Pojďme se od procesu přesunout k námětům – co je pro vás hlavním zdrojem inspirace? Když se publikum na vaše gobelíny dívá, může je číst jako čistou abstrakci, ale po delším pozorování se často vyjeví určité scenérie, či situace. Často také napoví i názvy, které odkazují třeba k přírodě a jejím jevům.

EB: Když jsem začínala, tak jsem hodně chodila po venkově. Taky v Orlických horách. Tam jsem měla tu krajinu strašně ráda a hlavně jsem si kreslila a malovala akvarelem venku. A tkala jsem louky, to byl takový cyklus. Já nevím, kolik jsem jich udělala, ale docela dost a mezitím jsem skoro každý léto jezdila k moři do Německa. A to německý moře se mi strašně líbilo, je takový šedavý. A dost divoký. V Bulharsku jsem byla taky, ale to vůbec nebylo ono. To bylo strašně barevný a nebylo tak divoký. Samozřejmě jsem toužila po Atlantiku, ale pro to vůbec nebyla naděje…

Pak přišel rok devadesát a já jsem jela poprvé do Bretaně a od tý doby jsem tam jezdila pořád. To je naprosto úchvatný moře. Moře, který je divoký i tichý. Ty náměty můžou vypadat abstraktně, ale jsou to hlavně pohledy na moře a na nebe.

Když si uchovám nějakou silnou vzpomínku na námět z toho konkrétního místa, tak ho pak převádím do gobelínu. Je to pak trochu jako bych byla znovu na tom místě a taky jsem už ale myšlenkami spíš v tom materiálu. Já si nic neumím vymyslet a málo si pamatuju, tak používám kresby, které z těch míst mám. V tu chvíli jsem asi hodně tam a pak, když to nakreslím, tak už jsem myšlenkama v tom gobelínu. To už se jenom s tím materiálem potýkám, abych udělala to, co bych chtěla. Někdy se to nedaří.

Pracuji hlavně s vlnou a sisalem, ten používám i na osnovu, je pro mě hrozně výtvarně příjemný. Pro práci je drsný, ale vlna v něm drží, neklouže. Takže můžu jednou barvou tkát řídce nebo hustě a tím získám odstín intenzivnější, tak jako u akvarelu. To se mi hrozně líbí, to využívám.

Mám ráda přírodní materiály, jedinou výjimkou jsou umělé rybářské sítě, které jsem sebrala u moře. Použila jsem je na jednom gobelínu, který visí zrovna na aktuální výstavě. Nějaké další nalezené sítě mám, možná se tedy ještě někdy objeví…

Eva Brodská (*1937) je autorka monumentálních tkaných obrazů, které tvoří tradiční gobelínovou technikou. Jako materiál používá vlnu, často v kombinaci se sisalem.
Absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru profesora Antonína Kybala, zakladatele moderní interpretace textilní tvorby. Od 60. let vystavuje na různých místech České republiky i v zahraničí. Její gobelíny, důsledně autorské, jsou koncipovány jako obrazy. Patří ke stěžejním dílům české textilní tvorby 2. poloviny 20. století. Autorka je členkou Umělecké besedy, její díla jsou zastoupena ve sbírkách významných muzeí a galerií.

Projekt je realizován s finanční podporou hl. m. Prahy
Projekt finančně podpořila MČ Praha 6 a Ministerstvo kultury ČR a Gestor – ochranný svaz autorský