Žánry každodennosti

Jirka Skála

08.03. – 09.04.17

Jiří Skála se během studia doktorského programu na Akademii výtvarných umění v Praze dostal k tématu proměny

práce a volného času, které zpracovává ve svých mediálně kombinovaných instalacích, často pracujících s literár-

ním výstupem či filmovým záznamem. Tyto konceptuální konstrukce posledních let navíc většinou aktivně pracují

s divákem. Skálovo zkoumání a definování pracovních i volnočasových aktivit se logicky postupně stále více promítá

do jeho osobního života. Sám sebe používá jako jeden z možných testovacích vzorků. Snaží se pochopit své vlastní

rozdělení a trávení času a pomáhá si tak i jasným pojmenováním jednotlivých složek ve svém počítači. A možná

stejně jako si nutkavě potřebuje přerozdělit svůj osobní pracovní prostor, začíná být skeptický ke svému vlastnímu

pojetí participativního umění, které si potřebuje redefinovat.

Výstava fotografií v galerii Entrance se formálně odklání od Skálovy předchozí tvorby. Sociologicko-psy-

chologický moment, který je jeho tvorbě vlastní, však přetrvává i v této instalaci, i když se daleko více dotýká jeho

vlastní osoby. Na jemně schizofrenních, až obsesivních fotografiích mluví sám k sobě nebo se snaží o několikeré

zobrazení téhož, aby tak zdůraznil rozpolcenou naléhavost, s jakou tyto snímky vznikaly.

V jednom ze dvou cyklů fotografií Skála možná podvědomě zúročil svůj zájem o divadelní dělnické spolky 1. re-

publiky, které s oblibou v rámci proletářského a agitačního divadla využívaly žánr živého obrazu, zpracovaného jako

fotografické scény rozličných výjevů skutečného světa. Skála sice zaranžoval daleko strožejší a jednodušší výjev,

ve své nadreálnosti a mnohosti je však podobně intenzivní. Druhý cyklus zase pracuje s jakýmisi sebemotivačními

hesly mířícími přímo na „Jirku“. I tady je důležitá intenzita opakování, stejně jako síla rozkazovacího způsobu. Tyto

direktivní nápisy však zároveň odkazují na svou vlastní pomíjivost, když jsou psány křídou na omyvatelné tabuli.

Tyto pracovní postupy nejsou ve Skálově tvorbě ničím novým, a proto ani tato výstava není co do média ta-

kovým překvapením, jak by se mohlo na první pohled zdát. Svou osobitější formou je ale jasnou manifestací „Jirkova“

nejsoučasnějšího osobního rozpoložení.

Text Tereza Velíková