En
Fb.

Hra na pravou a levou stranu

Lenka Vítková

13.02. – 10.03.13

K malbě – cestě Lenky Vítkové

Lenka Vítková je konceptuální umělkyně bez ohledu na medium, s přihlédnutím k mediu je pro mne umělkyní textu a bytostná malířka. Obojí je neoddělitelné. Zdá se, že malba v jejím podání je pomalu, v přítomném čase, plynoucí cesta, která pozvolna, citlivě poučená minulostí, vede její kroky, zatímco text odnáší a zaměstnává předevěím její mysl. Malba Vítkové je tělesná v procesu vzniku i ve výrazu, založena je však na neokázalém duchovním pozadí. Vzhledem k právě probíhající výstavě dovolím si několik malých postřehů jen k malbě, i když myšlenky mi neodbytně odbíhají i jinam.

Macešky (2005) jako i jiné akrylové malby Lenky Vítkové vyrostly v trsech. Trochu smutné a křehké hlavy, jejichž sametově promalované tmavé středy – možná lebky, měkce vzlínají do žlutého okvětí na strukturovaném pozadí režné juty. Roku 2005 se Lenka Vítková vrátila z výpravy do Číny a latentní čínská inspirace dosud patrná v jejích malbách byla touto cestou potvrzena, zároveň doslova přebita Lenčiným vlastním rukopisem, těžším a výrazněji hmotným, avšak bez tvrdého rukopisu evropského štětce. Zdá se mi, že čínská architektura chrámků, domů i malých obchodů stála jako předobraz u zrodu malého výstavního pavilonu 36 v Olomouci na Floře. Zde Vítková cyklus Macešky vystavila a objevila ten drobný prostor nejprve pro sebe, pro instalaci svých maleb. Tím, že po vlastní samostatné výstavě poskytla stánek ostatním umělcům, se stala galeristkou – hlavní kurátorkou drobného pavilonu 36 s prosklenou stěnou. Uzavřená, možná do sebe zapouzdřená Olomouc jakoby ten rozměry drobný, autentický, bezbarierový výstavní prostor naplněný 36 výstavami – událostmi velmi potřebovala, i nemohla docenit.

Na skupinové výstavě Stály a čekaly, až se objeví v experimentálním prostoru NoD v Praze Vítková kromě textu Dům (2008) poprvé představila cyklus Šaty (2008). Přesněji řečeno vystavila instalaci asi dvaceti malých černých. Visely tam tělesné, plné odkazů, splyhlé i prázdné současně jako mlčící sbor. Visely v NoDu Jako suma výrazných temných odhmotněných a přitom těžkých objektů – znaků na neutrálním bílém pozadí, působily jako svébytný celek ve smysluplném kontextu. Do výstavy současných médií patřily Šaty naprosto přirozeně: malba v NoD rezonovala s živým zpěvem, audionahrávkami, texty a videi.

Dalším pro mne silným, byť drobným celkem, mohou být Eternity (2008). Svěží a volně rozmalované obrazy, co vznikly a zůstaly v Sarhorodu. Prosté modely z eternitu, přenesené na plátno jako by byly čistým monologem o malbě, naprostá uvolněnost je cítit i ve zdánlivém omezení škály barev. Jako by byly pro Lenku Vítkovou nepostradatelnými základními studiemi.

Důležitým zastavením, zdá se mi i výstava ve Školské. Obsahovala v sobě totiž vnitřní rozpor. Postavy na obrazech se štetcům vzpírají, rozpouští se v siluety, téměř ve stíny. S pohybem se do pláten zcela nezáměrně vkrádá příběh. Naštěstí pro postavu, momentální objekt zájmu Lenky Vítkové, opět zemitě ztěžkly. V jisté razanci malby Lenky Vítkové je i její největší síla. Je snad proto lépe číst soubor jako osamělé uzavřené znaky. Temnější postavy jeví se potom jako součást výseku textu. Jejich příběh je zdárně potlačen. Postavy mohou potom být odpoutané a svébytné jako kaligrafická písmena. Oproti třem tmavým studiím ženské figury, je volností a lehkostí prosycená postava s červenou čepicí, i její ruka, co se dotýká rákosí … Bez názvu (2009). Gesto, náladovost i expresivní lehkost této malby odkazuje k orientu, zároveň však pevně k nejsoučasnější malbě. Podvojný kořen ve Školské vystavených maleb je životodárný. Za všechny možné nepřímé odkazy v dravém proudu euroamerického kontextu

malby mě napadá Wilhelm Sasnal. Nemohu pominout ani pohled zpět, na drobné japanerie a jejich velký dopad na evropskou expresi, grafiku, módu i typografii.

Zásadním obrazem je pro mne matný obraz Páska (2009), její jednoduchá kompozice i jistý nadhled. Jakoby si Lenka sama pro sebe na plátně něco důležitého viditelně pojmenovala. Tichá a klidná měkká barevná škála i dobře odpozorované odvinutí obyčejné lepicí pásky potvrzují fakt, že každodennost bez poznámkového aparátu je silná a přímočará stránka maleb Lenky Vítkové.Druhá Páska (2011) je zas lesklá a napjatá, hraje barvami. Jde o podobný motiv, ale shodná událost se neopakuje.

Zcela jinak, snad neostře a opačně, je do metafory zahalený soubor nazvaný Průhledná věc (2011). Nástěnné malby a drobné intervence – instalace, vytvořila Vítková pro Galerii Na shledanou v prostorách nedokončené obřadní síně na hřbitově ve Volyni. Vejít dovnitř do galerie bylo jako otevřít knihu, dívat se, ale nečíst. Jen se dívat na její písmo, listy, jednu dvě volné; téměř neznatelné ilustrace, a pak přemýšlet o její duši.

Snad jsem zmínila alespoň něco podstatného o cestě Lenky Vítkové, během které vznikají i nejnovější série malovaných obrazů z let 2011 až 2013: Pevné a tentokrát razantní tvary se odráží a odlepují od svého pozadí. Plochost paradoxně prohlubuje prostor obrazu uvnitř i vně. Pozadí nehraje méně delikátní roli než tvar – znak. Dvojice nemusí být vždy kontrastní. Dvojice nemusí být pár. Existuje tu možnost splynutí při uchování jinakosti obou.

Text / Katarína Uhlířová