En
Fb.

Jitka Mikulicová

Jitka Mikulicová

14.11. – 02.12.06

Už během studia na brněnské FaVU Jitku Mikulicovou inspirovala estetická zkušenost z dětství.
V sérii obrazů ze samolepicích tapet se vzory dřeva parafrázovala intarzie nábytku postaveného Jitčiným otcem, jehož představa o kráse úzce souvisela s jihomoravským folklórem. Podařilo se jí najít hranu mezi osobním prožíváním světa a kolektivní zkušeností s náročným, kutilským hledáním krásy uprostřed nedostatku normalizační doby.
Průsečíky osobní a kolektivní pamětí sleduje také v nových obrazech pro galerii Entrance. Jak říká, odkazují k fenoménu normalizační propagandy, jež jí obklopovala stejně jako všechny děti epochy pozdního socialismu.
Estetika tohoto období zažila revival v 90. letech, kdy posloužila jako srozumitelný jazyk mladých výtvarníků. Odrážela vzhled hraček, architektury, oblečení, televizního vysílání, školních nástěnek atd., tedy produktů všedního užitku a postranních ve smyslu vazby na ideologii. Dnes tato estetika přežívá už jenom jako okrajový jev v průmyslovém designu a užité grafice. Jitka Mikulicová náhle testuje, je-li znovu únosná v malovaném obrazu.
Nesnaží se o líbivou, plakátovou výpověď, spíš vyjadřuje pronikání zapamatovaných „obrazů“ do úsilí o kreativní autonomii. Vyvolává duchy minulosti, aby zjistila nakolik s nimi dokáže operovat v syntaxi (umělecké) přítomnosti.
Víc než výrazem „srozumitelné“ bychom tyto obrazy označili za „neurčité“. Mikulicová nesděluje konkrétní fakta a nevykresluje citově zabarvené vztahy. Do volných kompozic začleňuje symboly, které mohou rezonovat bez toho, aniž bychom museli domýšlet další souvislosti.
Lakonický název výstavy „Jitka Mikulicová“ naznačuje, že přesahuje autonomní uměleckou problematiku a týká se celku lidského myšlení a jeho hodnotovým měřítek. V každém přítomném okamžiku se vyrovnáváme s minulostí, narušujeme samozřejmost vštípených pravd i dosavadní logiku vzpomínek.

Jiří Ptáček