En
Fb.

Znamení a zázraky

Cora Piantoni

15.01. – 08.02.09

Cora Piantoni (narozena 1975 v Mnichově, žije a pracuje v Mnichově a Curychu) nám připomíná odraz jedné umělecké tendence, reprezentované u nás v 70. letech například Karlem Milerem, později Martinem Zetem, v 21. století pak Barborou Klímovou, Evou Koťátkovou nebo Evou Jiřička ad. Je škoda, že série “Krajní situace” (“Edge Conditions”), v níž autorka propojuje jazyk architektury s narací a výrazovostí těla, je u nás představena se zpožděním, a v době, kdy už podobně laděné práce zažily svou intenzívní renesanci. Galerie Entrance tedy představuje cyklus “Krajní situace” jako ilustraci velmi blízké paralely k české linii této tvorby. Piantoni se v této sérii pokouší svou postavu umístit a spojit s architekturou stavěnou především pro kulturní a společenské účely a sleduje jak se zpětně chová vůči lidskému tělu design, vycházející z jeho potřeb a měřítek. Celkové geometrické a slovníkové vyznění série vzdaluje její projev akčnímu umění ve prospěch fotografie a situace, v níž je tělo představeno jako objekt, jenž je součástí architektonického celku.
V jiném příkladě nám Cora Piantoni předkládá lapidární reakci na sebeprezentaci úseku českých dějin, mýtický obraz disidenta – topiče. V rekonstruktivní sérii “Topiči” (“The Heaters”) zpracovává témata svých aranžmá mechanicky, čímž dosahuje smyslového odstupu od zpracovávané látky a zbavuje ji psychologické a konceptuální zatíženosti. Obrazový schematismus doplňuje individuálními definicemi slova disident od jednotlivých protagonistů. Není pro ni podstatné, zda portrétované osobnosti ve skutečnosti byli topiči či dokonce disidenty, nechce předkládat konečný pravdivý obraz, ale otevřít možné redefinice notoricky známého pojmu. Chladný odraz české minulosti v realitě vnímané zvenčí ze všeho nejvíce promlouvá o naší omezené schopnosti sebeprezentace vně hranic “české” citlivosti. Piantoni jako někdo, kdo přichází odjinud, nepietně překládá naši minulost skrze zkušenost nezaujatého pozorovatele zvenčí a zjednodušuje její základní obraz do jednoho piktogramu. Klade rovnítko mezi slova disident a topič. Tuto ikonu pochopitelně mnozí z nás nebudou ochotni přijmout. Zachází s nejzákladnějšími pojmy dané skutečnosti, které jsou ve své obecnosti těžce definovatelné. Tato tématická a sémantická redukce naší minulosti, kterou autorka vykonává jakoby za nás, nepřináší ve většině případů uspokojení, spíše zneklidnění. Více než na ikonický obraz zachycený na fotografii tak poukazuje na prostor, který se jako propast rozpíná mezi její vyprázdněnou a naší přesycenou interpretací.

Text / Edith Jeřábková