Tajemná zahrada

První výstava v novém prostoru galerie Entrance – po přestěhování z bývalé oranžerie Břevnovského kláštera – je věnována úvahám nad romantickým ideálem tajemné zahrady jako místem mezi realitou a příběhem, kde se může stát cokoliv. V prozatím částečně upravené bývalé prodejně potravin pokračuje program galerie s environmentálním zaměřením.
Vystavené projekty tří současných umělkyň a jednoho umělce tematizují z různých pozic paradoxní vnímání a definici zahrady. Ta, ač je v uměleckém počínání často vyobrazována jako místo fantazie a nečekaných či dokonce magických zážitků, je v důsledku především výsledkem snahy o vytvoření oblasti jakési kontrolované přírody, která by ve své výsledné podobě nevznikla a neexistovala bez iniciačního zásahu člověka. V estetické teorii pak zahrada jako předmět estetického hodnocení a zalíbení stojí ve zcela speciální kategorii, balancujíc mezi klasickou dualitou příroda – umění. Pojem zahrady obnáší již ve své definici jakousi uzavřenost, ohraničenost. Zároveň ale svou organickou povahou nemůže být nikdy považována za dokončenou, protože v ní neustále probíhají procesy růstu, odumírání a tlení. Na rozdíl od tradičního uměleckého díla, které je také produktem lidského záměru a činnosti, nedojde v případě zahrady nikdy ke vzniku finálního tvaru. Pokud tvůrce zahradního „díla“ přestane svůj výtvor udržovat a kultivovat, přírodní povaha má šanci se projevit naplno a navrací se do své divoké podoby. Je pozoruhodné zaměřit se na tuto touhu vytvářet soukromé ostrovy kontrolované přírody v podobě zahrad, kterou lidé napříč nejrůznějšími kulturami odjakživa sdílí. Zvláště když uvážíme, že je to specificky fenomén zdivočelé zahrady, která inspirovala a inspiruje nesčetná literární a další umělecká díla. Kruh provázanosti přírodního a lidského se symbolicky uzavírá.
Příběhy zdivočelých a opuštěných zahrad, do nichž je tak svůdné si promítat nejrůznější romantické představy o jejich zakladatelích a správcích obdělávajících zasazené rostliny, v sobě nesou také často opomíjený aspekt velkého smutku z opuštění a ztráty. Stejně jako román Tajemná zahrada, kde dětská hrdinka zažije osiření a zůstane sama ve světě, který vůči ní není přátelsky nakloněný, koneckonců stejně jako ona k němu. Prvotní inspirace a název pro výstavu pramení právě z knihy Frances Hodgson Burnett, která v roce 1911 vydala příběh o tajné zahradě ukrývající mnohem víc než jen krásné a omamně vonící květiny. V knize se Tajemná zahrada stává místem, kde opuštěná a zahořklá dívka objeví přátelství a postupně i radost ze života. Když protagonisté polo-pohádkového příběhu projdou branou do Tajemné zahrady, ta je promění a dá jim prostor k osobnostnímu a emocionálnímu růstu, souznícímu se samotnou zahradou rozrůstající se kolem nich.
Také umělecká díla na výstavě pracují s příběhy o zahradách a obdobných lidmi kontrolovaných přírodních prostředích.
Lucie Králíková sepsala své bohaté zkušenosti s objevováním a prozkoumáváním polozapomenutých zahrad z nejrůznějších končin napříč Evropou. Krátké popisy reality spolu s osobními dojmy z míst se spojují do snových vizí, jež by každá sama za sebe mohla být inspirací pro další knihu v duchu Tajemné zahrady. Návštěvnice a návštěvníci si je mohou přečíst v pohodlí lůžka ve výloze galerie na bílé peřině a polštáři vycpaných slámou a senem, vonícím létem.

Kresby Julie Daňhelové vyobrazují fiktivní postavu Kejklíře Knoflíkáře, bytosti na pomezí ducha a smyšleného alter ega samotné autorky, která v okolí horské obce Stříbrná objevila „poklad“ v podobě zásob perleti, z nichž se zde soustružily knoflíky. Kresby a rukou psaný text umožní lehce uvěřit, že v místech, kde po dlouholetých obyvatelích zbyly jen zarostlé zbytky dříve obhospodařovaných a plodných zahrad a rozvalená obydlí, dnes zní mlázím jen ozvěny dřívějšího života.
Umělkyně a architektka Savka Marenic připravila pro výstavu kromě několik site-specific zásahů, povyšující vybydlené místnosti bývalé večerky na plnohodnotný galerijní prostor, také autorský příběh o Paní Správce. Ženě, jejíž život spjatý s malou prodejnou potravin, která postupně dospěla k zániku, byl tak dlouho definovaný místem, v němž pracovala, až se téměř stala jeho součástí. Audio příběh umístěný v jednom ze stropních podhledů galerie vypráví o jejích obtížích opustit zaběhlé pořádky a způsob života, ale vede k dobrému konci, kterému napomůže nově nalezená láska k zahradničení a péči o rostliny. Fragmenty nového života Paní Správce, která se postupně promění v zahradnici, jsou rozeseté po celé galerii v podobě šitých barevných rostlin a semínek, zahradnických rukavic a fotoalba se snímky z další tajemné zahrady.
Dřevěné obrazy Filipa Dvořáka doplněné o miniaturní rytiny přírodních motivů představují výběr z autorovy dlouhodobě zpracovávané série Strž. Její klíčovou součástí je příběh o lidském společenství na odlehlém přírodním místě – ve strži, kam se lidé nedostali zcela dobrovolně, ale postupem času ji přijali za svůj domov a naučili se zde žít v symbióze s přírodou. Nevědomky tak ale přijali zásadní omezení pro své životy a životy dalších generací, protože čím déle v již známém a relativně bezpečném prostředí strže zůstávají, tím větší stagnaci kolektivně propadají. Polidštěná příroda zde představuje zároveň záchranu a zdroje potřebné k přežití, ale také limity dalšího možného rozvoje tohoto fiktivního (?) společenství.

Projekt je realizován s finanční podporou hl. m. Prahy
Projekt finančně podpořila MČ Praha 6 a Ministerstvo kultury ČR a Gestor – ochranný svaz autorský